“
لا يمكن للمرء أن يُعبّر دائمًا عن كل شيء بالكلمات.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
It is a pity the spirit does not grow old too.
”
”
Chingiz Aitmatov (Spotted Dog Running Along the Seashore)
“
And all of a sudden I began to understand his strangeness that made people shrug and mock; his dreaminess, his love of solitude, his silent manner. Now I understood why he sat on the look-out hill of an evening and why he spent a night by himself on the riverbank, why he constantly hearkened to sounds others could not hear and why his eyes would suddenly gleam and his drawn eyebrows twitch. He was a man deeply in love. I felt it was not simply a love for another person, it was somehow an uncommon, expansive love for life and earth. He had kept this love within himself, in his music, in his very being. A person with no feeling, no matter how good his voice, could never have sung like that.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
الحرب متخثّرة كالدم في أعماق قلب الإنسان، والحديث عنها ليس بالأمر السهل.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
The only thing I'll never have is what I have lost for ever and ever... As long as I live, until I draw my last breath, I shall remember Asel and all those beautiful things that were ours. The day I was to leave I went to the lake and stood on the rise above it. I was saying good-bye to the Tien Shan mountains, to Issyk-Kul. Good-bye, Issyk-Kul, my unfinished song! How I wish I could take you with me, your blue waters and your yellow shores, but I can't, just as I can't take the woman I love with me. Goodbye, Asel. Good-bye, my pretty poplar in a red kerchief! Good-bye, my love, I want you to be happy...
”
”
Chingiz Aitmatov (Piebald Dog Running Along the Shore and Other Stories)
“
Bu yerlerde trenler doğudan batıya, batıdan doğuya gider gelir, gider gelirdi... Bu yerlerde demiryolunun her iki yanında ıssız, engin, sarı kumlu bozkırların özeği Sarı Özek uzar giderdi. Coğrafyada uzaklıklar nasıl Greenwich meridyeninden başlıyorsa, bu yerlerde de mesafeler demiryoluna göre hesaplanırdı. Trenler ise doğudan batıya, batıdan doğuya gider gelir, gider, gelirdi...
”
”
Chingiz Aitmatov (The Day Lasts More than a Hundred Years)
“
Demiri nasıl tavında dövmek gerekiyorsa, çekiç darbelerini nasıl soğutmadan indirmek gerekiyorsa her kelimeyi de öyle tam zamanında söylemek gerekiyordu. O anı geçince söz soğuyor, katılaşıyor, insanın yüreğine taş gibi oturuyor ve bu ağırlığı kaldırıp atmak hiç de kolay olmuyordu.
”
”
Chingiz Aitmatov (Toprak Ana)
“
Kötü, hemen hemen her defasında, niçin 'iyi'den daha güçlü olarak ortaya çıkıyor ?
”
”
Chingiz Aitmatov (Dişi Kurdun Rüyaları)
“
But you no longer heard the song. You had gone away, my boy, into your tale. Did you know that you would never turn into a fish, that you would never reach Issyk-Kul, or see the white ship, or say to it: "Hello, white ship, it's I"?
You swam away.
”
”
Chingiz Aitmatov (The White Steamship)
“
Nothing but water -- an ever-moving swell; nothing but waves, swiftly forming and instantly dying; nothing but depths; dark, fathomless depths; and nothing but sky, scudding white clouds, puffy and intangible. This was the living world, nothing besides, nothing else but sea. No winter or summer, no hills or ravines.
”
”
Chingiz Aitmatov (Spotted Dog Running Along the Seashore)
“
Mutluluk,yaz yağmuruna
benzemez.
Umulmadık anda birden bire
boşanmaz insanın tepesinden.
Azar azar gelir.
İnsanın hayata ve çevresine karşı
davranışları getirir mutluluğu,
Azar azar birike birike.
Gerçek mutluluk böyle doğar.
”
”
Chingiz Aitmatov (Toprak Ana)
“
Trains in these parts went from East to West, and from West to East . . .
On either side of the railway lines lay the great wide spaces of the desert - Sary-Ozeki, the Middle lands of the yellow steppes.
In these parts any distance was measured in relation to the railway, as if from the Greenwich meridian . . .
And the trains went from East to West, and from West to East . . .
”
”
Chingiz Aitmatov (The Day Lasts More than a Hundred Years)
“
His singing made me want to fall to the ground and kiss it, as a son to a mother, grateful that someone could love it so keenly. For the first time in my life something new awoke within me, something irresistible: I still cannot explain it. It was a need to express myself, yes, to express myself, not only to see and sense the world, but to bring to others my vision, my thoughts and sensations, to describe the beauty of the earth as inspiringly as Daniyar could sing. I caught my breath for fear and joy of the unknown. At that time, however, I had not yet realized the need to take up brush and paints.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
Kendi ayıbını örtmek isteyen başkalarının yüzüne kara çalar.
”
”
Chingiz Aitmatov (The White Steamship)
“
الأطفال يغارون دائمًا على أقاربهم من الغرباء.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
I was astounded at the passion and fire of the melody itself. I could not describe it then, nor can I now. Was it just his voice or something more tangible emerging from his very soul that could arouse such emotion in another person, and bring one's innermost thoughts to life?
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
Üstelik bütün gölü kurutmaları ihtimali vardı. Korunmaya alınmış, sit alanı ilan edilmiş olsun, olmasın, tereddütsüz yakacaklardı o bölgeyi. İnsanoğlu çıkarı uğruna yerküreyi bir limon gibi sıkabilirdi.
”
”
Chingiz Aitmatov (Плаха)
“
But a man cannot remain indifferent to the world around him; it worries him and torments him to think that he could be happier somewhere else, and that he is where he is simply through a mistake of fate
”
”
Chingiz Aitmatov
“
Oh, Issyk-Kul, my Issyk-Kul--my unfinished song! Why did I have to remember that day when I came here with Asel and stopped on the same rise, right above the water? Everything was the same. The blue-and-white waves ran up the yellow shore holding hands. The sun was setting behind the mountains, and at the far end of the lake the water was tinged with pink. The swans wheeled over the water with excited, exultant cries. They soared up and dropped down on outspread wings that seemed to hum. They whipped up the water and started wide, foaming circles. Everything was the same, only there was no Asel with me. Where are you, my slender poplar in a red kerchief, where are you now?
”
”
Chingiz Aitmatov (Piebald Dog Running Along the Shore and Other Stories)
“
Fainting with heat, he suddenly found himself in the cold, cold river. He had turned into a fish. Tail, body, fins - everything was fishlike, except the head, which was his own and still ached. He swam through the muted, cool, underwater darkness and thought that now he would remain a fish forever and never go back to the moutains. "I won't return," he said to himself. "It's better to be a fish, it's better to be a fish...
”
”
Chingiz Aitmatov (The White Steamship)
“
Böyle korkunç olaylar bazen insanların da başına gelebilir. Üstesinden gelemediği çelişkilerle baş başa kalan insan, moral bakımından derinden derine sarsılır ama bunu kimseye söyleyemez, çünkü kimse ona yardım edemez. Bu korkunç bir yer kayması gibidir, tehlikeyi görürsünüz, ama bir şey yapamazsınız.
”
”
Chingiz Aitmatov (The Day Lasts More than a Hundred Years)
“
Ee, oğlum, paranın hüküm sürdüğü yerde, güzel söze ve güzelliğe yer kalmaz.
”
”
Chingiz Aitmatov (The White Steamship)
“
كان في غنائه حنين لطيف ينفذ الى القلب وشعور بالوحده يجعل المرء يبكي داخله من التعاطف والشفقة تجاهه.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
Yes, there will be winter, there will be cold, there will be snowstorms, but then there will be spring again...
”
”
Chingiz Aitmatov
“
Bir insanın kaderi, dağdaki patika gibidir: bazen çıkar, bazen iner, bazen de dibi görünmeyen bir uçurumun başına gelip durur.Insan tek başına böyle bir yolda ilerleyemez ama birleşenler, birbirine omuz verenler her engeli aşarlar.
”
”
Chingiz Aitmatov (Toprak Ana)
“
Şimdi ben sana yalnız şunu söyleyebilirim: Çocuk kalbinin,çocuk ruhunun bağdaşmadığı her şeyi reddettin.İşte beni teselli eden de budur.Bir şimşek gibi yaşadın sen.Bir defa çaktın ve söndün.Şimşeği çaktıran göktür.Ve gök ebedidir.İşte budur beni teselli eden.Bir başka tezim daha var: İnsandaki çocuk vicdanı,tohumdaki öz gibidir.Ve o öz olmadan tohum filizlenmez,gelişmez.Yeryüzünde bizi neler beklerse beklesin,insanoğlu doğdukça ve öldükçe,insanoğlu yaşadıkça,haç ve doğruluk denen şey de var olacaktır.
”
”
Chingiz Aitmatov (Beyaz Gemi / Toprak Ana / Deve Gözü / İlk Öğretmenim)
“
Where are you now? What roads are you treading? We have so many new roads now, right across the steppe all the way to the Altai and Siberia. Many brave souls are toiling there. Perhaps you're among them? You left, my Jamilia, across the wide steppe without a backward glance. Perhaps you are weary, perhaps you have lost faith in your self? Just lean on Daniyar's shoulder. Have him sing to you his song of love, of life, of the earth. May the steppe come alive and blossom in all its glory. May you recall that August night. Keep on, Jamilia, have no regrets; you've found your hard-sought happiness.
When I gaze at them long enough I can hear Daniyar's voice. He is calling to me, too, to take the highroad, which means it is time for me to get ready. I shall cross the steppe back to my village and find fresh colours there.
May Daniyar's song resound and may Jamilia's heart beat with every stroke of my brush.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
All that had taken place in many years of life at Boranly-Burannyi junction, all this great strain over a long time, all the troubles, difficulties and joys he had lived through - all this had to be expressed in a few words of farewell in the few minutes of laying to rest. How much, yet how little, is given to a man!
”
”
Chingiz Aitmatov (The Day Lasts More than a Hundred Years)
“
What sort of people are they, to act thus?' Yedigei asked aloud; he was deeply upset. 'Everything on earth is important to them, except death.' Yet this thought gave him no peace. 'If death is nothing to them, then it follows that life also has no value for them. What is their purpose in life? For what and how do they live?
”
”
Chingiz Aitmatov
“
Զղջումը մի հասկացողություն է, որ մարդու մեջ ուժեղանում է կյանքի փորձի հետ, դա խղճի մեծություն է՝ ձեռք բերովի, մարդկային բանականությամբ դաստիարակվող, մշակվող մեծություն։ Ոչ մեկը, մարդուց բացի, օժտված չէ զղջալու հատկությամբ։ Զղջումը՝ մարդկային հոգու հավերժական և անանցանելի հոգացողություն է ինքն իր հանդեպ։ Սրանից բխում է, որ ամեն մի պատիժ՝ լինի դա զանցանքի, թե հանցադործության համար, պատժվողի հոգում պետք է զղջում առաջ բերի, այլապես այն հավասար կլինի գազանի պատժի։
”
”
Chingiz Aitmatov (Կառափնարան)
“
I was stunned. The steppe seemed to burst into bloom, heaving a sigh and drawing aside the veil of darkness, and I saw two lovers in its vast expanse. They did not seem to notice me, it was as if I was not there. I was walking along and watching as they, oblivious to the world, swayed together in tune with the song. And I did not recognize them. It was the same old Daniyar in his shabby army shirt unbuttoned at the throat, but his eyes seemed to gleam in the gloom. it was my Jamilia clinging to him, yet so quiet and timid, with teardrops sparkling upon her eyelashes. They were newly born, uniquely happy people. Was this not true happiness? Was not Daniyar giving this inspired music utterly to her, was he not singing for her, singing about her?
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
-Ey büyük Enesay,ey ulu nehir!Eğer senin derinliklerine bir dağ atsalar,o dağ orada bir taş gibi kaybolup gider.Eğer yüz yıllık bir çam ağacını atsalar,onu bir çöp gibi aparırsın!Senin için iki kum tanesi gibi olan şu iki insan yavrusunu kucağına kabul et.Bu yavrulara bu dünyada yer yok artık.Bunu ben mi sana söyleyeyim Enesay?Eğer yıldızlar insan olsa,gökyüzü onlara dar gelir,sığmazlardı.Eğer balıklar insan olsa,nehirler ve denizler onlara yetmezdi.Bunu ben mi sana söyleyeyim Enesay!Al onları,apar onları!Varsın onlar körpecik iken,temiz yürekli,kötü emeller ve kötü niyetlerle lekelenmemiş iken,temiz vicdanları insanların çektiği azablarlarla dolmadan,kendileri de başkalarına açık çektirmeden,bizim iğrenç dünyamızı terketsinler!Al bunları,apar bunları ey ulu Enesay!...
”
”
Chingiz Aitmatov (Beyaz Gemi / Toprak Ana / Deve Gözü / İlk Öğretmenim)
“
Изолирани съдби няма, няма граница, която да дели една съдба от друга, освен раждането и смъртта. А между раждането и смъртта всички сме преплетени като нишките в преждата.
”
”
Chingiz Aitmatov (Плаха)
“
Tâm hồn trẻ thơ trong con người như cái mầm trong hạt, không có mầm thì hạt không bao giờ mọc lên được. Và bất kể những gì đang chờ đợi chúng ta ở trên đời, sự thật vẫn đời đời bất diệt, chừng nào con người ta còn sinh ra và mất đi...
(Con tàu trắng)
”
”
Chingiz Aitmatov (The White Steamship)
“
Em đã sống như một tia chớp, lóe lên một lần rồi tắt lịm. Nhưng những tia chớp do bầu trời làm tóe ra. Mà bầu trời thì vĩnh cửu. Đó cũng là niềm an ủi của tôi.
(Con tàu trắng)
”
”
Chingiz Aitmatov (The White Steamship)
“
Голямото зло на битието тържествуваше, добило формата на нищожен успех на нищожни хора.
”
”
Chingiz Aitmatov (Плаха)
“
И колко реално и естествено би било, ако всеки миг тя трябваше да се появи и аз да я съгледам на отсрещния тротоар, да видя как се готви да претича през улицата от страх, че ще закъснее, а аз, обезпокоен за нея - толкова прекрасна, неразумна, непредпазлива - да й правя отчаяни знаци в никакъв случай да не прекосява, че виж колко много коли минават, колко народ има наоколо, само тя единствена сред всички носи в себе си щастието, отредено за мене, и тя да ми се усмихне, разбрала по израза на лицето ми какво мисля. И тогава, изпреварвайки я, аз ще изтичам на отсрещния тротоар, без да се страхувам за себе си - аз съм опитен - а когато стигна при нея, ще я погледна в очите и ще я хвана за ръка.
”
”
Chingiz Aitmatov (Плаха)
“
Cứ vào cuối năm học, trước khi bắt đầu nghỉ hè là bọn con trai chúng tôi lại chạy ào lên đây phá tổ chim. Cứ mỗi lần chúng tôi reo hò, huýt còi ầm ĩ chạy lên đồi là hai cây phong khổng lồ lại nghiêng ngả đung đưa như muốn chào mời chúng tôi đến với bóng râm mát rượi và tiếng lá xào xạc dịu hiền. Và chúng tôi, lũ ranh con đi chân đất, công kênh nhau bám vào các mắt mấu và cành cây trèo lên cao làm chấn động cả vương quốc loài chim. Hàng đàn chim hoảng hốt kêu lên, chao đi chao lại trên đầu. Nhưng chúng tôi vẫn chưa coi vào, đến đây đã thấm gì! Chúng tôi cứ leo lên cao nữa – nào, xem ai can đảm và khéo hơn! – và từ trên những cành cao ngất, cao đến ngang tầm cánh chim bay, bỗng như có một phép thần thông nào vụt mở ra trước mắt chúng tôi cả một thế giới đẹp đẽ vô ngần của không gian bao la và ánh sáng. Chiều rộng không cùng của đất đai làm chúng tôi sửng sốt. Mỗi đứa chúng tôi đều nín thở ngồi yên lặng đi trên một cành cây và quên mất cả chim lẫn tổ chim. Chuồng ngựa của nông trường mà chúng tôi vẫn coi là toà nhà rộng lớn nhất trên thế giới, ngồi đây chúng tôi thấy chỉ như một căn nhà xép bình thường. Phía sau làng là dải thảo nguyên hoang vu mất hút trong làn sương mờ đục. Chúng tôi cố giương hết tầm mắt nhìn vào nơi xa thẳm biêng biếc của thảo nguyên và nom thấy không biết bao nhiêu đất đai mà trước đây chúng tôi không biết đến, thấy những con sông mà trước đây chúng tôi chưa từng nghe nói đến. Những dòng sông lấp lánh tận chân trời như những sợi chỉ bạc mỏng manh. Chúng tôi nép mình ngồi trên các cành cây suy nghĩ: đã phải đấy là nơi tận cùng thế giới chưa, hay phía sau vẫn còn có bầu trời ấy, những đám mây, những đồng cỏ và sông ngòi như thế này? Chúng tôi náu mình trên các cành cây, lắng nghe những tiếng gió ảo huyền và tiếng lá cây đáp lại lời gió, thì thầm to nhỏ về những miền đất bí ẩn đầy sức quyến rũ lẩn sau chân trời xa thẳm biêng biếc kia.
”
”
Chingiz Aitmatov (ගුරු ගීතය)
“
عندما لا يتميز المرء بأي شيء
فإن الناس ينسونه شيئا فشيئا
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
Chingiz Aitmatov (The Day Lasts More Than a Hundred Years)
“
Gecenin tam ortasında gökyüzünü seyre daldım. Ve yukarıda başak burcu yolunu, samanyolunu gördüm. Gümüş parlaklığındaki serpintilerini yıldızların arasına yayarak ufuk boyunca uzanıyordu. Suvakul'un sözlerini hatırladım ve düşündüm ki, başak toplayıcı oradan elinde kocaman bir sepetle o gece geçmiş, o çok büyük kucağındaki sap ve samanı saça saça gitmişti. Sonra birdenbire kendi kendime şöyle dedim: eğer hayallerimiz gerçekleşecekse, benim Suvankul'um, ilk biçtiği buğday saplarını tıpkı böyle kucaklayıp evimize getirecekti. Bu, onun biçtiği ilk buğday, ilk ürün olacaktı. Kucağında bu kokulu buğday saplarını taşırken, geçtiği yerlere döküp saçacak ve gerisinde parlak bir iz bırakacaktı.
”
”
Chingiz Aitmatov (Toprak Ana)
“
Bu, emekçi oğlumun nasırlı ellerinden çıkan ekmekti. Tarlayı süren, buğdayı yetiştiren, hasadı kaldıran, tarlada çalışan insanlarımızın, halkımızın ekmeğiydi. Kutsal ekmek! Oğlumla övünüyor, çok büyük bir gurur duyuyordum. Ama bunu kimse bilmiyordu. İşte o anda anladım ki, bir ananın mutluluğu, milletinin mutluluğundan doğuyor, aynı kökten olan ağacın dalları gibi bir kökten geliyor. Kaderi de onun kaderiyle bir oluyor. Çektiğim bütün acılara, hayatın bana indirdiği korkunç darbelere rağmen bugün de bu düşüncedeyim. Ne olursa olsun, milletim yaşıyor, ben de yaşıyorum.
”
”
Chingiz Aitmatov (Toprak Ana)
“
Что может быть выше государственных интересов? Иные думают - жизнь людская. Чудаки! Государство - это печь, которая горит только на одних дровах - людских. А иначе эта печь заглохнет, потухнет. И надобности в ней не будет. Но те же люди не могут существовать без государства. Сами себе устраивают сожжение. А кочегары обязаны подавать дрова. И на том все стоит.
”
”
Chingiz Aitmatov (И дольше века длится день. Плаха)
“
Данияр уехал, а мы до самого аила не проронили ни слова.
Да и надо ли было говорить, ведь словами не всегда и не все выскажешь...
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
Bak Tolgonay, sen ve ben kim idik? Halkımız sayesinde büyüyüp adam olmadık mı? Öyleyse iyi ve kara günlerde beraber olacağız, mutluluğu da, felaketi de paylaşmasını bileceğiz. Her şey yolundayken biz de halimizden memnunduk, şimdi bir felaketle karşı karşıya isek, herkes kendi başının çaresine baksın diyemeyiz ya.
”
”
Chingiz Aitmatov (Toprak Ana)
“
Bazıları uğradıkları felaketi pek çabuk unutarak yeni bir yola girmekte hiç tereddüt etmediler. Bazıları ise geçmişten kopamadı, kopma gücünü kendinde bulamadı ve umutsuzca çırpınıp durdu olduğu yerde. Aliman işte bu sonunculardan idi. Olanları unutamıyor, yazgısını kabul edemiyordu. Bana gelince bağışlanmaz bir hata işlediğimi söyleyebilirim: Zayıf olduğum için acıma hissimi yenemedim.
”
”
Chingiz Aitmatov (Toprak Ana)
“
Kim yaratmıştı? Kuma olmaktan, insanın ruhuyla, bedeniyle tutsak olmasından daha küçültücü şey var mı dünyada? Zavallı kadınlar, mezarlarınızdan kalkın! Kızlıkları ellerinden zorla alınmış kadınların, aşağılanmış kadınların ruhları, kalkın! Kalkın, kötü dünyaları, pis dünyaları titretin! Ben çağırıyorum sizi, ben, sonuncunuz! Ben, başkaldıran kuma.
”
”
Chingiz Aitmatov (Cemile - Sultan Murat)
“
Hiçbir kral, hiçbir imparator, hiçbir hükümdar devletini yitirdiği için Boranlı Yedigey kadar umutsuzluğa düşmemiş, onun kadar acı duymamış ve ağlamamıştı.
”
”
Chingiz Aitmatov (The Day Lasts More than a Hundred Years)
“
Zarife de kendine göre Yedigey'in iyiliğini istemiş ve bu konuda vicdanının sesine uymuştu. Bunun için Zarife'yi suçlamıyor, ona kızamıyordu. Zaten insan sevdiğine kızamazdı ki! Daha çok kendisini suçluyor, kendisini kusurlu buluyordu. Sevdiği kadın acı çekeceğine kendisi acı çeksindi. Bırakıp gitse bile onu hep sevgiyle anardı.
”
”
Chingiz Aitmatov (The Day Lasts More than a Hundred Years)
“
Tevekkül Allah'a! Köpeğin efendisi varsa kurdun da Tanrı'sı vardır.
”
”
Chingiz Aitmatov (The Day Lasts More than a Hundred Years)
“
Gerçek mutluluk, yavaş yavaş, azar azar gelir ve bu bizim hayata bakış açımızla, çevremizle, çevremizdekilere karşı davranışımızla doğrudan doğruya ilgili ve orantılıdır. Mutluluk, birbirini tamamlayan ufak tefek şeylerin birikmesinden doğuyor.
”
”
Chingiz Aitmatov (Toprak Ana)
“
Geleceğin ne getireceğini kimse bilemezdi ve şimdi olanları düşünüp üzülmenin de hiçbir yararı yoktu. Önemli olan sonundaki zaferi kazanmaktı.
”
”
Chingiz Aitmatov (Toprak Ana)
“
ويا لتبدل جميلة المفاجئ! كانما لم بقى شي من تلك الفتاة الضاحكة الممتلئة الحياة، فقد غمر حزن الربيع الصافي عينيها المطفأتين، وتطوف على شفتيها ابتسامة غامضة حالمة، فقد كانت سعيدة بشي لا يعرفه سواها.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
Եվ դարերի ընթացքում այնքան անվերջանալի աղերսանք ու աղոթքներ են ասվել, որ եթե դրանք լինեին նյութեղեն, վաղուց հեղեղած պետք է լինեին ամբողջ աշխարհը ափերից ելած դառն-աղի օվկիանոսների նման: Որքան դժվար է ծնվել մարդու մեջ մարդկայինը...
”
”
Chingiz Aitmatov (Կառափնարան)
“
Առանձին, մեկուսացված ճակատագրեր չեն լինում, չկա ճակատագիրը ճակատագրից սահմանազատող գիծ, բացի ծնունդից ու մահից: Իսկ ծնունդի ու մահվան արանքում մենք բոլորս միահյուսված ենք իրար, իչպես թելերը գործվածքի մեջ:
”
”
Chingiz Aitmatov (Կառափնարան)
“
Մարդը ծվատվում է հարստացման գայթակղության, համընհանուր նմանակման նմանանկության և փառասիրության միջև, հենց դրանք են զանգվածային գիտակցության երեք գլխավոր հիմքերը, դրանց վրա է ամենուրեք և բոլոր ժամանակներում պահվում քաղքենու անսասան աշխարհը, ապաստարանը մեծ ու փոքր չարիքների, հայացքների ունայնության և աղքատության: Դժվար է գտնել երկրում այնպիսի ուժ, ներառյալ և կրոնը, որ կարողանա հաղթել քաղքենիական աշխարհի ամենազոր գաղափարախոսությունը: Հոգու որքան ինքնազոհ սլացքներ են ջախջախվել այդ անխորտակելի, թեկուզ և անկերպարան ամրությանը բախվելով...
”
”
Chingiz Aitmatov (Կառափնարան)
“
Մոտ մարդու հետ խոսելը, երկու հարազատների խոսակցությունը ոնց որ ծանոթ նավահանգիստ, առաջուց գիտես որտեղ է ծանծաղուտ, որտեղ խորը:
”
”
Chingiz Aitmatov (Կառափնարան)
“
Այո, մարդկային հարաբերությունների օրենքները մաթեմատիկական հաշիվների չեն ենթարկվում, և այս իմաստով Երկիրը պտտվում է, ինչպես արյունոտ դրամաների կարուսել... Արդ մի՞թե այդ կարուսելը պիտի պտտվի մինչև աշխարհի վերջը, մինչ պտտվում է Երկիրը Լուսատուի շուրջ:
”
”
Chingiz Aitmatov (Կառափնարան)
“
Սակայն, Տեր իմ, դարձյալ քեզ եմ դիմում. ի՞նչ է բառը զրնգուն փողի դիմաց: Ի՞նչ է քարոզը թաքուն արատի դիմաց: Խոսքով ինչպե՞ս հաղթահարես չարիքի մատերիան: Ուրեմն ուժ տուր ինձ, մի լքիր ինձ իմ ճամփին, ես մենակ եմ, առայժմ մենակ եմ, իսկ նրանց, հեշտ հարստանալու մոլուցքով բռնվածներին թիվ ու հաշիվ չկա...
”
”
Chingiz Aitmatov (Կառափնարան)
“
... քանզի ինչ է պոեզիան, եթե ոչ մարդկային հոգու ինքնահաստատումը տիեզերական տարածության մեջ...
”
”
Chingiz Aitmatov (Կառափնարան)
“
اذهبي يا جميلة بلا ندم، فقد وجدتِ سعادتكِ العصيّة.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
لقد ذهبت يا جميلتي، في السهب الشتسع دون ان تلتفت الى الوراء.لعلك تعبت، وربما فقدت ثقتك بنفسك؟ إتكئي على دانيار، دعيه يغني لكِ أغنية عن الحب، عن الأرض، عن الحياة، فليتمايل السهب وليتألق بكل الألوان، إذهبي يا جميلة بلا ندم، فقد وجدتِ سعادتك العصية
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
Humanity has no more comprehensive and no more complicated task than that of bringing forth a culture of love for peace as a contrast to the cult of violence and war. There is no area of human existence—from politics to ethics, from primary school to high science, from art to religion—where the human spirit is not confronted with the universal idea of the renunciation of violence.
”
”
Chingiz Aitmatov
“
தானாபாய், உன்னிடம் பேச வேண்டும். இப்படி என்னைப் பார். நண்பர்களாகப் பேசிக்கொள்வோம் - கம்யூனிஸ்டுகளாக" என்று தொடங்கிய சோரோ நாக்கைக் கடித்துக்கொண்டு தயங்கினான்.
"நான் உன் நண்பனல்ல, இனி நான் கம்யூனிஸ்டும் அல்ல. நீயும் கூட கம்யூனிஸ்டாக இருந்து நீண்ட காலமாகிறது. கம்யூனிஸ்டைப் போல சும்மா வேஷம் போட்டுக் கொண்டிருக்கிறாய்...
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
தாய் ஆடு ஒன்று தான் ஈன்ற இரட்டைக் குட்டிகளை நிராகரித்துவிட்டது. அவற்றை முட்டித் தள்ளிற்று, பால் குடிக்கத் தன்னை நெருங்க விடாமல் உதைத்து விரட்டிற்று. குட்டிகள் மீண்டும் மீண்டும் தாயிடம் ஓடின, கீழே விழுந்தன, பரிதாபமாகத் கத்தின. உயிரின் தற்காப்பெனும் கொடிய விதி செயல்பட முற்படுகையில் இப்படித்தான் நடைபெறும். தாய் ஆடு இன்னொரு உயிருக்கு ஊட்டமளிக்கும் தெம்பற்றதாகியதும் தன் உயிரைக் காப்பாற்றிக் கொள்ள வேண்டுமென்ற உள்ளுணர்ச்சியால் உந்தப்பட்டுத் தனது குட்டிகளுக்குப் பாலூட்ட மறுத்து அவற்றை நிராகரிக்கிறது. தொத்து நோய் போல் இந்த நடத்தை கிடை முழுதும் தொத்திப் பரவுகிறது. ஒரு மறி இதைச் செய்ததும் உடனே ஏனையவையும் அதைப் பின் தொடர்ந்து தம் குட்டிகளை நிராகரிக்கின்றன.
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
அவர் எனக்குத் தந்த நோட்டுப் புத்தகத்தை நான் பேணிக் காத்தேன். எனவே அரிவாளைக் கொண்டு தரையிலும், கரித்துண்டுகளால் சுவர்களிலும், குச்சியால் வெண்பனியிலும் புழுதியிலும் எழுத்துக்களை எழுதிப் பழகினேன்.
”
”
Chingiz Aitmatov (The First Teacher)
“
பிறகு வெண்பனி பெய்ய ஆரம்பித்தது. அடிக்கடி பெய்தது. நெடுநேரம் உருகாமல் தரை முழுதும் மூடிக் கொண்டுவிட்டது. குதிரைகள் பாதத்தால் கிளறிவிட்டுப் புல் மேய வேண்டியிருந்தது.
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
அன்புள்ள ஆசிரியரே, நீங்கள் இப்படி அன்பானவராயிருப்பதற்காக உங்களுக்கு நன்றி... நான் உங்களை கட்டிப்பிடித்து முத்தமிட விரும்புகிறேன்!" என்று சொல்வதற்காக நான் மானசீகமாக துய்ஷேனை நோக்கிப் பாய்ந்தேன். ஆனால் எனக்குத் துணிவு வரவில்லை, எனக்கு அப்படிச் சொல்ல வெட்கமாயிருந்தது. ஒருவேளை வெட்கத்தை விட்டுச் சொல்லியிருக்க வேண்டுமோ...
”
”
Chingiz Aitmatov (The First Teacher)
“
நாம நட்டோமே பாப்ளார் மரக்கன்றுகள், அவற்றை நான் பாத்துக்கறேன். நீ பெரியவளாகி இங்கே வரும்போது அவை எவ்வளவு அழகானவையா இருக்குன்னு நீயே பார்ப்பே.
”
”
Chingiz Aitmatov (The First Teacher)
“
இன்னும் இரண்டு வாரங்களில் திரும்பவும் அவர்கள் மலைகளுக்கு, புதிய மேய்ச்சல் வெளிகளுக்குக் குடிபெயர்ந்து சென்றாக வேண்டும். கோடை, இலையுதிர் காலம், குளிர் காலம் பூராவும் மலைகளில் இருந்துவிட்டு வசந்தத்தில்தான் திரும்புவார்கள். ஜாகை மாறுதல் பெருங்களேபரம்தான். நம்மிடம் இத்தனை சாமான்கள், இவ்வளவு அடைசல்கள் சேர்ந்தது எப்படியென்று ஆச்சரியமாயிருக்கும். தம்மை ஏழையென நினைப்போர் வீட்டை மாற்றிப் பார்த்தால் தெரியும் என்று கிர்கீஸ் முதுமொழி ஒன்று கூறுவதற்கு இதுதானே காரணம்?
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
தானாபாய் நினைத்துக் கொண்டது போல அப்படி ஒன்றும் அவன் கிழவனல்ல. ஆனால் மனிதனைக் கிழவனாக்குவது வயதின் சுமை மட்டுமல்லவே. கிழவனாகிவிட்டேன், என் காலம் கடந்துவிட்டது, இறுதி நாட்களை எண்ணிக் கொண்டிருக்கிறேன் என்னும் நினைப்பு அல்லவா இன்னும் அதிகமாகக் கிழவானாக்கிவிடுகிறது.
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
ஒருவாறாக எழுத்துக்களைப் படித்த நாங்கள், 'அம்மா', 'அப்பா' என்று எழுதக் கற்றுக்கொள்ளும் முன்னரே, 'லெனின்' என்று காகிதத்தில் எழுதினோம். எங்களுடைய அரசியல் அகராதியில் 'நிலப்பிரபு', 'கொத்தடிமை', 'சோவியத்துகள்' போன்ற வார்த்தைகள் அடங்கியிருந்தன. ஒரு வருடங் கழித்து 'புரட்சி' என்ற சொல்லை எழுதச் சொல்லித்தருவதாக துய்ஷேன் வாக்களித்தார்.
”
”
Chingiz Aitmatov (The First Teacher)
“
ஒருவாறாக எழுத்துக்களைப் படித்த நாங்கள், 'அம்மா', 'அப்பா' என்று எழுதக் கற்றுக்கொள்ளும் முன்னரே, 'லெனின்' என்று காகிதத்தில் எழுதினோம்.
”
”
Chingiz Aitmatov (The First Teacher)
“
தாய் ஆடுகளை இழந்த குட்டிகளை எடுத்து வந்து குட்டிகளை இழந்த மறிகளுடன் இணைத்திட வேண்டியிருந்தது. ஆனால் மறிகள் முட்டித் தள்ளின, தாம் அறியாத அந்நியக் குட்டிகளுக்கு அவை பால் கொடுக்க மறுத்தன. பாலுக்காகக் குட்டிகள் பரிதாபமாக கத்தின. குளிர்ந்த சின்னஞ்சிறு வாய் ஒவ்வொன்றும் சப்புவதற்குக் காம்பைத் தேடித் தவித்தது, தூக்கியவர்களின் கைவிரல்களைக் கவ்விக்கொண்டு சப்பிற்று. விரலை இழுத்துக்கொண்டு குட்டியைக் கீழே போட்டதும் மழைக்கோட்டுகளின் அழுக்குப் பிடித்த முனைகளைச் சப்பிற்று. குட்டிகள் பசியால் கத்திக்கொண்டு ஒன்றொடொன்று இடித்துக்கொண்டு காலுக்குப் பின்னால் ஓடி வந்தன.
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
செத்தால் சுதந்திரத்திற்காக சண்டையிட்டுச் சாகவேண்டும், அடங்கி மட்டும் போகக் கூடாது!
”
”
Chingiz Aitmatov (The First Teacher)
“
மனிதர்களின் சுவடுகள் அவர்களுக்கு நெருக்கமான, அவர்களால் மறக்க முடியாத இடங்களில் ஏன் என்றென்றைக்கும் அழியாதவையாக தங்குவதில்லை? எந்தக் காலடிப்பாதை வழியே துய்ஷேனும் நானும் மலைகளிலிருந்து திரும்பினோமோ அப்பாதையை மட்டும் என்னால் இப்போது கண்டுபிடிக்க முடிந்தால், நான் தரையில் முழங்காலிட்டு, ஆசிரியரின் காலடிச் சுவடுகளுக்கு முத்தமிடுவேன்.
”
”
Chingiz Aitmatov (The First Teacher)
“
போர் மக்களைக் கொடியவர்களாக, இழிந்தவர்களாக, பேராசைக்காரர்களாக, வெறுமையானவர்களாக ஆக்கிவிடுகிறது என்று யார் சொன்னது? இல்லை போரே, நீ உனது நீளஜோடுகளால் மக்களை நாற்பது ஆண்டுகள் மிதித்துத் துவை, கொல், சூறையாடு, பொசுக்கு, அழி--ஆயினும் மனிதனை வளைக்க, இழிவுபடுத்த, அடிப்படுத்த உன்னால் முடியாது.
”
”
Chingiz Aitmatov (ගුරු ගීතය)
“
மனிதனுக்குத் தேவையானது எவ்வளவு கொஞ்சம் என்று நினைக்கவே விந்தையாயிருக்கிறது! சில வேளைகளில் ஒரு நல்ல சொல் போதும் அவன் இறப்பிலிருந்து மறுவுயிர்ப்பு பெறுவதற்கு.
”
”
Chingiz Aitmatov (ගුරු ගීතය)
“
İnsan kalbi böyledir: Onu kolayca dondurabilirsiniz, ama çok zor eritir, çok zor ısıtırsınız. Bazen hiç çözemeyiz o buzu. Bunun da sonucu bir sinir zayıflığı, bir sinir hastalığı olur.
”
”
Chingiz Aitmatov (Kızıl Elma)
“
For what purpose had all this been? In order that he could fade away in old age, like the glimmer of flame under the grey ashes?
”
”
Chingiz Aitmatov
“
«Danike, racconti un po’ della guerra prima che si vada a dormire?» chiesi.
Danijar dapprima continuò a tacere ed ebbe anche l’aria di prendersela a male. Guardò a lungo il fuoco, poi alzò il capo e ci lanciò un’occhiata.
«La guerra, dici?» domandò; e, come rispondendo a un suo pensiero, aggiunse sordamente: «No! Meglio per voi non saper niente della guerra!»
Poi si voltò da un’altra parte, prese una bracciata d’erbacce secche e, gettandola nel braciere, si mise a soffiare sul fuoco senza guardare nessuno di noi.
Danijar non aggiunse altro. Ma bastò quella breve frase perché fosse chiaro che non si poteva, così, semplicemente, parlare della guerra, e che non ne avremmo ricavato una fiaba per addormentarsi. La guerra s’era coagulata come sangue nel profondo del cuore di quell’uomo e trarne racconti non era facile. Provai vergogna di fronte a me stesso. E mai più feci domande sulla guerra a Danijar.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
Danijar riprese il canto. L’inizio era sempre così timido, malsicuro, ma a poco a poco la voce prese forza, riempì la valle, andò a risvegliare l’eco nelle rocce lontane.
Ciò che mi sorprendeva di più era la passione, l’ardore che permeava la melodia stessa. Non sapevo come chiamare tutto questo, e non lo so tuttora, o più esattamente non posso dire se quella fosse soltanto la voce o qualche cosa di ben più importante che usciva dal cuore stesso dell’uomo, qualche cosa capace di suscitare negli altri una simile emozione, capace di animare i più segreti pensieri.
Se mi fosse possibile, in qualche modo, riprodurre la canzone di Danijar!
In essa non c’erano quasi parole, essa apriva senza parole l’anima profonda dell’uomo. Né prima, né dopo, mai ho udito una canzone simile: non somigliava né alle canzoni kazake, né alle canzoni kirghise, ma c’era in essa qualcosa delle due e delle altre. La musica di Danijar portava in sé tutte le più belle melodie dei due popoli fratelli e le fondeva in una sola canzone impossibile a ripetersi. Era una canzone dei monti e delle steppe, che ora s’alzava sonora come i monti kirghisi e ora si stendeva senza barriere come la steppa kazaka.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
Là dove il popolo partiva per la guerra, restavano sentieri amari… E tutto quell’universo di terrestre bellezza e di angosce, Danijar l’apriva davanti a me nel suo canto. Dove aveva imparato, da chi aveva avuto tutto ciò? Capivo che così può amare la sua terra solo chi per lunghi anni ha languito per essa, chi ha patito di questo amore. Quando la cantava, vedevo proprio lui, un povero ragazzetto, vagabondare per le strade della steppa.
”
”
Chingiz Aitmatov (Jamilia)
“
Người đàn bà thông thái ấy hẳn là giờ đây đang nhớ lại tuổi xuân của mình, cái tuổi xuân mà, như lời hát trong các bài dân ca của chúng tôi, dẫu có đứng trên đỉnh núi cao nhất cũng không sao gọi thấu
”
”
Chingiz Aitmatov
“
Đôi khi chỉ cần nhìn vào lưng một người ta đã có thể đoán biết ngay được tâm trạng họ ra sao, có những cảm xúc gì đang diễn ra trong lòng họ
”
”
Chingiz Aitmatov
“
சில அகம்பாவிகளும் அதன்மீது சவாரி செய்த்துண்டு. சேணத்தில் அமர்ந்திருக்கையில் இவர்களுக்கு அகம்பாவம் தலைக்கு ஏறிவிடும். குலுங்கா நடையான் வேகமாகப் பறந்தோடுகையில் இவர்கள் வெடுக்கென இழுத்து அதைப் பின்னங்காலில் உயர்ந்து நிற்கச் செய்வார்கள், பிறகு சவுக்கை வீசி மறுபடியும் ஓடச் செய்து திரும்பவும் குலுக்கி இழுத்து நிறுத்துவார்கள். குலுங்கா நடையான் மீது தாம் செல்வது எல்லோர் கண்ணிலும் பட வேண்டும் என்பது ஒன்றைத் தவிர வேறு எதைப் பற்றியும் கவலை இல்லாதவர்கள்.
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
நான் வாழ்ந்ததெல்லாம் இதற்குத்தானா?" என்று தொடர்ந்து தன்னைத் தானே கேட்டுக்கொண்டிருந்தான். "மலைகளில் கிடைகளுக்கு, மந்தைகளுக்கு என்ன நேர்ந்தால் இவர்களுக்கு என்ன? இங்கிருப்போர் யாரும் அது பற்றிக் கவலைப்படவில்லை. எவ்வளவு பெரிய முட்டாள் நான்! கூட்டுப் பண்ணைக்காக, அந்த ஆடுகளுக்காக, அவற்றின் குட்டிகளுக்காக என் வாழ்வைப் பாழாக்கிக் கொண்டேன். இப்பொழுது அதெல்லாம் குறித்து இவர்களுக்கு என்ன கவலை? இப்பொழுது நான் பயங்கரக் குற்றவாளி, அவ்வளவுதான்.
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
கம்பத்தில் அவனுடைய குதிரைக்குப் பக்கத்தில் குல்சாரி கட்டப்பட்டிருந்தது. பருத்துப் பெரிதாகவும் வலுமிக்கதாகவும் அது நின்று கொண்டிருந்தது. தானாபாய் அருகே வந்ததும் காலை மாற்றி வைத்து நின்றது; அதன் கரிய விழிகளில் அமைதியும் அன்பும் ஒளிர்ந்தன. கவர்க்கோல் கொண்டு தானாபாய்த் தன் தலையில் நையப்புடைத்ததை அடியோடு மறந்து அது அவனை வரவேற்றது. குதிரை அல்லவா அது?
"குல்சாரி, நீ என்னை மன்னித்துவிடு" என்று தானாபாய் அதன் காதுக்குள் கூறினான். "நான் பெரிய இன்னலில் சிக்கித் துன்பப்படுகிறேன், என்னை மன்னித்துவிடு" என்று குதிரையின் கழுத்தைக் கட்டிப்பிடித்துக் கொண்டு புலம்பினான். அருகாமையில் போய்க் கொண்டிருப்பவர்களுக்கு முன்னால் அழ வெட்கப்பட்டுக் கொண்டு தன்னை கட்டுப்படுத்திக் கொண்டான்.
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
மூடிய கதவுகளுக்குப் பின்னால் எல்லோரும் கூடிவிட்டதாகத் தெரிந்தது. சில நிமிடங்களுக்கு முன்பு சோரோவும் உள்ளே போய்ச் சேர்ந்தான். அவன் தான் கடைசியாகச் சென்றவன். அவனுடைய பூட்சுகளின் உச்சியில் ஒட்டியிருந்த முடிகளைக் கொண்டு தானாபாய் அவனை அடையாளம் தெரிந்து கொண்டான். குலுங்கா நடையானின் பொன்னிற முடிகள் அவை. "அவசரமாகப் பறந்தோடி வந்திருக்கிறான், குல்சாரிக்கே நுரை தள்ளும்படி நேர்ந்திருக்கிறதே" என்று நினைத்துக் கொண்டான், ஆனால் தலையை நிமிர்த்தாமலே அமர்ந்திருந்தான். குல்சாரியின் வியர்வையும் முடிகளும் ஒட்டியிருந்த அந்த பூட்சுக் கால்கள் தானாபாயின் அருகே நின்று சில கணங்கள் தயங்கிவிட்டுப் பிறகு கதவுக்குப் பின்னால் மறைந்தன.
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
இது என்ன அநியாயம்! எங்கே பார்த்தாலும் இப்படி இருக்கிறதே! நடப்பது தெரிகிறதல்லவா?" என்று அவர் சோரோவைப் பார்த்துக் கடிந்துகொண்டார். பிறகு தானாபாய் பக்கம் திரும்பி "தோழரே, இது என்ன?" என்று கேட்டு, செத்துப்போன ஆட்டுக்குட்டிகளின் குவியலைச் சுட்டிக்காட்டினார். "நீ ஒரு கம்யூனிஸ்டாக இருக்க, உன்னுடைய ஆட்டுக்குட்டிகள் இப்படி மடியக் காரணம் என்ன?"
"நான் கம்யூனிஸ்டு என்பது அவற்றுக்குத் தெரிந்திருக்காது" என்று தானாபாய் வெடுக்கென்று பதிலளித்தான்.
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
தானாபாய், ஏன் இப்படிப் பேசுகிறாய்?" என்று சோரோ இடைமறித்தான். "நடந்ததை விவரமாக விளக்கிச் சொல்லேன்."
"சரிதான், உனக்கும் நான் விவரமாய் விளக்கிச் சொல்ல வேண்டுமா? சோரோ நீ ஏன் இங்கே வந்தாய்?" என்று தானாபாய் கூச்சல் போட்டான். "நீ ஏன் இங்கே வந்தாய்? பதில் சொல்லு! ஆட்டுக்குட்டிகள் மடிகின்றன என்று சொல்லவா இங்கு வந்தாய்? அது எனக்குத் தெரிந்ததுதானே! கழுத்தளவுக்கு சாணத்தில் அழுந்திக் கிடக்கிறேன் என்று சொல்லவா இங்கு வந்தாய்? அது எனக்குத் தெரிந்ததுதானே! வாழ்வெல்லாம் பண்ணைக்காக உயிரை விட்டு வந்தேனே, நான் ஒரு முட்டாள் என்பதைச் சொல்லவா வந்தாய்? அதுவும் எனக்குத் தெரிந்ததுதான்!..
”
”
Chingiz Aitmatov (Elveda Gülsarı)
“
... լավ կյանքը ինքն իրեն երբեք չի գլորվելու դեպի մեզ, ինչպես շատերն էին կարծում պատերազմից հետո: Նրան պետք է միշտ ու հավիտյան հրել ուսով, քանի կենդանի ես... Բայց վատն այն է, որ նա միշտ էլ իր սուր անկյունն է դեմ անում մեր ուսերին, ուսներս արդեն սպիներով են ծածկված: Է՜, սպիներն ի՜նչ, միայն հոգին գոհ լինի նրանով, ինչ որ դու անում ես, ինչ որ ուրիշներն են անում, և որպեսզի այդ արածներից երջանկություն լինի...
”
”
Chingiz Aitmatov (Մնաս բարով Գուլսարի)
“
Ի՞նչ կա որ, կյանքի կեսն անցնում է երազանքի մեջ, և գուցե հենց դրա համար էլ քաղցր է կյանքը: Գուցե կյանքը հենց նրա համար է թանկ, որ չի իրականանում այն ամենը, ինչ դու երազում ես:
”
”
Chingiz Aitmatov (Մնաս բարով Գուլսարի)
“
Ծերանում է մարդը, իսկ հոգին չի ուզում հանձնվել, մեկ-մեկ վեր է թռչում ու ձայն է տալիս, կանչում:
”
”
Chingiz Aitmatov (Մնաս բարով Գուլսարի)