Protos Quotes

people seem to be getting dumber and dumber. You know, I mean we have all this amazing technology and yet computers have turned into basically four figure wank machines. The internet was supposed to set us free, democratize us, but all it's really given us is Howard Dean's aborted candidacy and 24 hour a day access to kiddie porn. People... they don't write anymore, they blog. Instead of talking, they text, no punctuation, no grammar: LOL this and LMFAO that. You know, it just seems to me it's just a bunch of stupid people pseudo-communicating with a bunch of other stupid people at a proto-language that resembles more what cavemen used to speak than the King's English.

Ah, make the most of what we yet may spend, Before we too into the Dust descend; Dust into Dust, and under Dust to lie Sans Wine, sans Song, sans Singer, and--sans End! Alike for those who for To-day prepare, And those that after some To-morrow stare, A Muezzin from the Tower of Darkness cries "Fools! your Reward is neither Here nor There.

In the laboratory, we call this the six-degrees-of-separation-from-cancer rule: you can ask any biological question, no matter how seemingly distant—what makes the heart fail, or why worms age, or even how birds learn songs—and you will end up, in fewer than six genetic steps, connecting with a proto-oncogene or tumor suppressor.

Být spisovatelem je velmi těžké proto, protože z toho bolí ruka.

They also,” [the drone] said, “refuse to acknowledge machine sentience fully; they exploit proto-conscious computers and claim only human subjective experience has any intrinsic value — carbon fascists.

Louise Colet was a proto-feminist who committed the sin of wanting to make someone else happy.

The English word for summer comes from Old English sumor, from the proto-indo-european root sam, meaning both one and together

Never contend with a man who has nothing to lose. Baltasar Gracian (Baltasar Gracián y Morales, SJ (January 8, 1601 – December 6, 1658) was a Spanish Jesuit and writer. His proto-existentialist writings were lauded by Nietzsche and Schopenhauer.)

The slaves of today will become the tyrants of tomorrow--the proletariat overthrows the hegemon to become the hegemon itself, only to be eventually overthrown by a proto-hegemon that will in turn lose its position. It is this dizzying cycle that keeps humanity chasing the tail it lost millennia ago

Říká se, že pokrok zahání temnotu. Ale vždycky budou stíny. A vždycky se bude ve stínech skrývat zlo, vždycky v nich budou zuby a drápy, vražda a krev. Vždycky budou tvorové tlukoucí po nocích. A my zaklínači jsme tady proto, abychom je ztloukli.

Kiekvienas, kas labai protingas, turi vieną sykį išeiti iš proto. Tai labai įdomu.

Byla to veliká odbornice na čekání, mírná, pasivní, nesmělá, a proto ji často bolely zuby, neboť se skvěle hodila do čekárny u zubaře a její zuby o tom věděly.

Family, can’t live with them, can’t orbitally bombard them back to the foul, oozing proto-plasma they crawled out of,

For James, disgust with American hypocrisy and self-deception was pointless unless accompanied by an effort to give America reason to be proud of itself in the future. The kind of proto-Heideggerian cultural pessimism which Adams cultivated seemed, to James, decadent and cowardly.

Protas negali išmanyti. Jis tegal gentiškas arba priešingas mintis sukviesti ir sutelkti. Ir gyvuliai tur proto, kartais daugiau negu žmogus. Jie yra tie gamtos padarai, kuriuose Visumos išmintis apskritai pradeda atsispindinti.

Netoužím po tom, aby někdo žil podle mě, ale stejně tak nehodlám žít podle někoho jiného. Nebudu své názory měnit jenom proto, že si někdo myslí, že když se světem žene revoluce, která je mu názorově blízká, musí se všichni přizpůsobit.

Children have an elemental hunger for knowledge and understanding, for mental food and stimulation. They do not need to be told or “motivated” to explore or play, for play, like all creative or proto-creative activities, is deeply pleasurable in itself. Both the innovative and the imitative impulses come together in pretend play, often using toys or dolls or miniature replicas of real-world objects to act out new scenarios or rehearse and replay old ones. Children are drawn to narrative, not only soliciting and enjoying stories from others, but creating them themselves. Storytelling and mythmaking are primary human activities, a fundamental way of making sense of our world. Intelligence, imagination, talent, and creativity will get nowhere without a basis of knowledge and skills, and for this education must be sufficiently structured and focused. But an education too rigid, too formulaic, too lacking in narrative, may kill the once-active, inquisitive mind of a child. Education has to achieve a balance between structure and freedom, and each child’s needs may be extremely variable.

Notably, far from being a proto-socialist, Bolívar was a man who traveled with a copy of Adam Smith’s The Wealth of Nations, a man who so admired Thomas Jefferson that he sent a favored nephew to study at the University of Virginia, which Jefferson had designed.

At the beginning of the twentieth century, the world’s democracies numbered fewer than a dozen. Since this imperfect United States of America became the recognized leader of the world, 80 percent of the countries on Planet Earth are either democracies or proto-democracies.

Moje konverzace s NASA ohledně recyklátoru vody byla nudná a plná technických detailů. Proto vám ji shrnu: Já: „Očividně se něco ucpalo. Co kdybych ho rozebral a podíval se na vnitřní potrubí?“ NASA (po pěti hodinách rozjímání): „Ne. Posereš to a umřeš.“ A tak jsem ho rozebral.

Historical mythmaking is made possible only by forgetting. We have to begin, then, with the first refusal to face reality: most colonizing schemes that took root in seventeenth- and eighteenth-century British America were built on privilege and subordination, not any kind of proto-democracy

Let us be practical in our expectations of the Criminal Law.… [For] we have merely to imagine, by some trick of time travel, meeting our earliest hominid ancestor, Adam, a proto-man, short of stature, luxuriantly furred, newly bipedal, foraging about on the African savannah three million or so years ago. Now, let us agree that we may pronounce whatever laws we like for this clever little creature, still it would be unwise to pet him.

One of the constants of mass psychology is that, for example, when the Huns show up, the Goths move on looking for greener pastures without any Huns. In the United States we can see this, in proto form, in California, where the population of the culturally Anglo are leaving in greater numbers than are coming in.

Post-Racial. Trans–Jim Crow. Epi-Traumatic. Alt-Reparational. Omni-Restitutional. Jingoistic Body-Positive. Sociocultural-Transcendental. Indigenous-Ripostic. Treaty of Fort Laramie–Perpendicular. Meta-Exculpatory. Pan-Political. Uber-Intermutual. MLK-Adjacent. Demi-Arcadian Bucolic. That is the vernacular of the inclusive, hyphenated, beau-American destiny we’re manifesting here! You and me! Book by book we’re making it happen! But it doesn’t happen by planting flags and picking at the scabbed-over wounds of a certain Dispossessed Neo-Global Cultural demographic committed at the hands of a onetime possibly improprietous proto-nation.

Looking back on the fifty years since I first became aware of its flaws, the word that summarizes my feelings about Neoclassical economics today is that it is, as Marx once described the proto-Neoclassical Jean-Baptiste Say, ‘dull’ [...] Its vision of capitalism at its best is a system manifesting the harmony of equilibrium, where everyone is paid their just return (their ‘marginal product’), growth is occurring smoothly at a rate that maximizes social utility through time, and everyone is motivated by consumption – rather than accumulation and power – because, to quote Say, ‘the producers, though they have all of them the air of demanding money for their goods, do in reality demand merchandise for their merchandise’ [...] What a bland picture of the complex, changing world in which we live!

Religion, whether we like it or not, is intimately tied to the culture in which it exists. One can argue—with only varying degrees of success, though—that private faith can exist independent of its cultural surround. When, however, two or three faith-filled believers come together, a religion—possibly more of a nascent or proto-religion—is formed. Once formed, it can never be separated entirely from its context. Just as surely as one of the functions of religion is to inform, counsel, and temper the society in which it exists, just so surely is every religion informed and colored by its hosting society. Even a religion’s very articulation of itself takes on the cadences, metaphors, and delivery systems of the culture that it is in the business of informing. Thus, when we look at these semi-millennial tsunamis of ours, we as Christians must be mindful of the fact that the religious changes effected during each of them were only one part of what was being effected, and that all the other contemporaneous political, social, intellectual, and economic changes were intimately entwined with the changes in religion and religious thought.

Já z něho mám strach," řekl Čuňas, "a proto ho znám. Když se někoho bojíš, tak ho sice nenávidíš, ale nemůžeš si pomoct, abys na něho v jednom kuse nemyslel. Namlouváš si, že von vlastně není zlej, ale když ho pak zase uvidíš, tak to je zrovna jako astma - nemůžeš ani dejchat. A já ti něco povím. Von tebe taky nenávidí, Raplhe -

Upon my word, I most heartily despise that sex! I wish they would let our fathers and mothers alone; teasing them to tease us with their golden promises, and protestations, and settlements, and the rest of their ostentatious nonsense. How charmingly might you and I live together and despite them all!- But to be cajoled, wire-drawn, and ensnared, like silly birds, into a state of bondage or vile subordination: to be courted as princesses for a few weeks, in order to be treated as slaves for the rest of our lives

Two billion years ago, our ancestors were microbes; a half-billion years ago, fish; a hundred million years ago, something like mice; ten million years ago, arboreal apes; and a million years ago, proto-humans puzzling out the taming of fire. Our evolutionary lineage is marked by mastery of change. In our time, the pace is quickening. —CARL SAGAN

Velká rozhodnutí v lidském životě vznikají často pod vlivem instinktů a dalších záhadných dějů podvědomí a jen zřídkakdy jsou dílem vědomé vůle a zdravého rozumu. Boty, které padnou jednomu, druhého tlačí; neexistuje proto univerzální návod, jak žít. Každý z nás si nese svůj vlastní život - vnější pevnou slupku - a iracionální podobu, které se nelze zbavit.

Creativity is your umbilical cord to happiness

Where did you find construction guys swapping dirty jokes in proto-Númenorean?” Aura asked. “On construction sites. Is that coffee ready?

Hanefitai ir krikščionys, žydai ir magai tuščiai jo ieškojo.Žemėje tėra dvejopi žmonės. Protingi, kurie neturi tikėjimo, ir tikintieji, kurie neturi proto

Hanefitai ir krikščionys, žydai ir magai tuščiai jo ieškojo. Žemėje tėra dvejopi žmonės. Protingi, kurie neturi tikėjimo, ir tikintieji, kurie neturi proto.

This is the real reason Thomas Jefferson owned a Koran. No proto-multiculturalist, he simply wanted to understand the threat jihadism posed to his young nation.

The law, notably tort law and the law of property based on the principle of exclusion, is historically prior to any proto-statal authority.

Anybody who complains about, say, taxation is retroactively called a proto-nationalist who was resisting colonialism

THE WORD wife comes from the Proto-Indo-European weip. Weip means to turn, twist, or wrap.

English is one of several languages that evolved from an unwritten ancestor linguists call Proto-Germanic;

Někdy milujeme nesprávné lidi proto, protože milovat právě v tom okamžiku potřebujeme. A nikdo správný se v naší blízkosti neobjevil.

Second, proto-oncogenes and tumor suppressor genes typically lie at the hubs of cellular signaling pathways.

At the beginning of the semester, Ulla wanted to pose only for the 'new trends' - a flea that Meiter, her Easter egg painter had put in her ear; his engagement present to her had been a vocabulary which she tried out in conversations with me. She spoke of relationships, constellations, actions, perspectives, granular structures, processes of fusion, phenomena of erosion. She, whose daily fare consisted exclusively of bananas and tomato juice, spoke of proto-cells, color atoms which in their dynamic flat trajectories found their natural positions in their fields of forces, but did not stop there; no, they went on and on... This was the tone of the conversation with me during our rest periods or when we went out for an occasional cup of coffee in Ratinger-Strasse. Even when her engagement to the dynamic painter of Easter eggs had ceased to be, even when after a brief episode with a Lesbian she took up with one of Kuchen's students and returned to the objective world, she retained this vocabulary which so strained her little face that two sharp, rather fanatical creases formed on either side of her mouth.

Gentlemanův oděv není žádný převlek. Oblečení, které nosí, obléká proto, že se v něm cítí dobře, a nikoliv aby na někoho udělal dojem. Skutečný gentleman se podřídí pouze daným okolnostem.

A furious and sustained backlash by a betrayed and angry populace, one unprepared intellectually and psychologically for collapse, will sweep aside the Democrats and most of the Republicans. A cabal of proto-fascist misfits, from Christian demagogues to simpletons like Sarah Palin to loudmouth talk-show hosts, whom we naïvely dismiss as buffoons, will find a following with promises of revenge and moral renewal. The elites, the ones with their Harvard Business School degrees and expensive vocabularies, will retreat into their sheltered enclaves of privilege and comfort.

This Proto-Indo-European term ghosti (from which we get the words guest, host and ghost) referred to a kind of unspoken etiquette, a notion that on seeing strangers on the horizon, rather than choose to fell them with spears or sling-shots, instead we should take the risk of welcoming them across our threshold – on the chance that they might bring new notions, new goods, fresh blood with them. Over time this word-idea evolved into the Greek xenia – ritualised guest–host friendship, an understanding that stitched together the ancient Mediterranean and Near Eastern worlds.

THE WORD wife comes from the Proto-Indo-European weip. Weip means to turn, twist, or wrap. In an alternative etymology, the word wife comes from Proto-etc., ghwibh. Ghwibh means pudenda. Or shame.

ani počet repríz nic nedokazuje, neboť podle divadelních pranostik platí, že má-li hra málo repríz, je to proto, že je nemožná a propadla; dosáhne-li velkého počtu repríz, je to proto, že je to kýč.

When a proto-type—a new initiative—doesn't work, we face two alternatives: one is to bitch about reality and the other is to harvest the gift it just gave us, the knowledge of what has to be corrected.

The day before yesterday we were atoms in the heart of a burning star - yesterday we were dust in a collapsing proto-star - today we are living humans - tomorrow we may be soil, beetles, grass, trees, birds.

Considering the fact that the Harappan script may have been proto-Brahmi, the underlying language to be expected should be Sanskrit, or proto-Sanskrit, or derivatives of Sanskrit. Many of the rules of evolution that apply to scripts are equivalently true for languages too. Like scripts, languages too render themselves to similar evolutionary inspections, as they too carry imprints of their journey down the ages.

... dělat jak blázen a do úmoru jen proto, abych se dopracoval zaslouženého odpočinku v pohodlí, to není chytré; ovšem nechtít mít pohodlí k odpočinku a nepracovat tudíž vůbec, to rovněž není chytré. A být pořád jenom chytrý a chtít všechno vědět a mít všechno, to je vlastně hloupost. Největší hloupost pak jest chtít být hloupý. To je ovšem divná hloupost, protože vědět, co chtít, to je vůbec největší chytrost. Čili, ono se stalo uměním už jenom být živ po svém.

Hemingway once said that ‘there is nothing to writing, you just sit down at a typewriter and bleed.’ What Hemingway failed to mention is that bleeding is the easy part. To cut is what makes writing hard. Sitting down to write and hitting that first key or touching the tip of your pen to that blank sheet of paper - that’s the hard part. Once you start - once you spill that first bit of ink and let it bleed into the page, the rest takes care of itself. There’s nothing to it. You just sit there and bleed until it stops. It is not for this reason, but it’s still interesting and worth mentioning that the word ‘write’ comes from the Proto-Germanic word ‘writan,’ which literally meant to scratch, tear, or cut.

Kiswahili ni lugha rasmi ya nchi za Tanzania, Kenya na Uganda. Ni lugha isiyo rasmi ya nchi za Rwanda, Burundi, Msumbiji na Jamhuri ya Kidemokrasia ya Kongo. Lugha ya Kiswahili ni mali ya nchi za Afrika ya Mashariki, si mali ya nchi za Afrika Mashariki peke yake. Pia, Kiswahili ni lugha rasmi ya Umoja wa Afrika; pamoja na Kiarabu, Kiingereza, Kifaransa, Kireno na Kihispania. Kiswahili ni lugha inayozungumzwa zaidi nchini Tanzania kuliko nchi nyingine yoyote ile, duniani.

Já jsem já a ona je ona. Mezi tím je prostor, který se snažíme překlenout. Ale ten prostor přece existuje. Souvisíme spolu, ale jsme dva. Je jen třeba, aby ten prostor byl čistý a průzračný jako zářijový den. Proto je třeba být upřímný vždycky.

These books are so splendid, they frustrate readers conditioned to lesser historical fiction in which every Confederate officer was young, dashing, and raised with a free-black best friend on a progressive plantation, or that features a feisty, clandestinely educated, proto-liberated woman rebelling valiantly against the constricting patriarchal societies of bygone centuries (all the while wearing enthralling dresses). The first sort of novel romanticizes the past, the second euthanizes it. The

Vám se zdá, že dítěti pohádku jenom opakujete; ale pro dítě se pohádka neopakuje, nýbrž prostě trvá; proto se nesmí měnit. Jsou věci, které musí být pořád stejné, jako například modlitba; její tajemná moc je ta, že se člověk se stejnými slovy vrací do stejného stavu mysli; je to nejspíš jakýsi zvláštní pocit jistoty. Píseň se nesmí zpívat, jak by se kdy komu zachtělo; kdo ji zpívá, přijímá její neměnný melodický i slovní pořádek; kdyby chtěl zpívat pořád něco jiného, zpíval by podle všeho velmi falešně.

Jenom proto, že pravdu přehlížíme, nepřestává existovat. Naopak, ignorování pravdy nás nutí žít ve lži. Lež zhoršuje každý den, každou noc. Představme si totiž, že na silnici vidíme překážku. Například strom, který ji přehradil. Pochopitelně nám nevyhovuje. Vezmeme deku, přehodíme ji přes strom a předstíráme, že žádná překážka neexistuje. Jestliže tomu dokonce uvěříme a rozjedeme své auto, jako by na silnici žádná překážka nebyla, o strom si ještě natlučeme nos. V životě je to stejné. Jakákoli překážka se musí odstranit, ne zamaskovat.

Když jsem jedl, slečna Sook mi položila ruku kolem ramen. „Jenom tohle bych ti chtěla říct, Bráško. Ze dvou špatností nikdy nevzešlo nic dobrého. Od něj bylo zlé, že vzal tu brož. Ale my nevíme, proč ji vzal. Možná si ji ani nechtěl nechat. Ať už měl jakýkoliv důvod, určitě to neměl naplánované. Proto to, co jsi udělal ty, bylo mnohem horší: ty jsi ho chtěl pokořit. Ty sis to naplánoval. Teď mě poslouchej, Bráško: je jen jeden neospravedlnitelný hřích – úmyslná krutost. Všechno ostatní může být odpuštěno. Tohle nikdy. Rozumíš mi, Bráško?

Každý člověk, pokud nebydlí ve velkoměstě, měl by míti pro sebe dům, který by mu poskytoval zdravé bydlení, podle potřeb dnešního života. Měl by to býti dům, který lze vystaviti za roční příjem z jeho práce. Zatím u nás stavíme domy tak, aby vytrvaly 500 roků a škrtily a dusily budoucí pokolení tak, jako dusí domy, stavěné našimi předky nás. Je přirozené, že dům pro 500 roků stojí tolik, že si člověk na něj nevydělá ani za 20 roků. A proto většina národa ve svých nejkrásnějších lidských letech a v době, kdy vychovávají děti bydlí v děrách.

Jiní zase naslouchají vzpomínkám na půl ucha a netrpělivě, aby mohli skočit do řeči: To u nás a za mých mladých let bylo tak a tak. Mívám dojem, že se lidé svými vzpomínkami jaksi vychloubají; honosí se tím, že za jejich dětství panoval záškrt nebo že zažili tu velikou vichřici, jako by to náleželo k jejich osobním zásluhám. Snad každý člověk má potřebu vidět ve svém životě cosi pozoruhodného, důležitého a přímo dramatického; proto rád upozorňuje na zvláštní události, které prožil, a očekává, že se pro ně stane předmětem zvýšeného zájmu a obdivu.

Jis buvo gilesnio proto ir griežtesnio būdo nei aš. Logiškai mąstė, o paskui elgėsi remdamasis logiška išvada. Tačiau daugelis iš mūsų, įtariu, daro priešingai: priima instinktyvų sprendimą, paskui kuria priežasčių infrastruktūrą jam pateisinti. O rezultatą pavadina sveiku protu.

The grapes he foraged set my teeth on edge. I want to hack through their wild vines, dissect this anger. It's a tangle: steep hill strung with old foxgrapes among the hardwood, tough enough to swing from (proto-bungee rush that's like a fit of rage, adrenalin alive inside me), or to strangle in. Vines choke.

Často jsem o tom přemýšlel. Zejména proto, že skutečný život je stále v pohybu a mění se, potřebujeme jasný směr, ukazatel pevný jako skála, a tím je pravda. Nemusí to být celá pravda, ale nesmí být vědomě pokroucená kvůli nějakému vysokému cíli. Jinak se zničí vše. Mořeplavec se nemůže orientovat podle padajících hvězd ...

Plato records the dialogues that Socrates had with a number of bystanders, like Euthyphro, Gorgias, and Meno. In these dialogues, Socrates employs Logos to prove that there is only one God, one ultimate standard of goodness (virtue), and that man cannot know about God unless He reveals Himself to us. These, and many other logical proofs by Socrates, resulted in two things: First, he was put to death by the Greeks for “corrupting the youth” and “atheism” because he argued against the prevailing view of this time (sound familiar?). And second, five hundred years later, he would be recognized as the first proto-Christian. His views became the center of Hellenistic philosophy, in which Christianity was formed.

Rousseau saw the invention of farming as one big fiasco, and for this, too, we now have abundant scientific evidence. For one thing, anthropologists have discovered that hunter-gatherers led a fairly cushy life, with work weeks averaging twenty to thirty hours, tops. And why not? Nature provided everything they needed, leaving plenty of time to relax, hang out and hook up. Farmers, by contrast, had to toil in the fields and working the soil left little time for leisure. No pain, no grain. Some theologists even suspect that the story of the Fall alludes to the shift to organised agriculture, as starkly characterised by Genesis 3: ‘By the sweat of your brow you shall eat bread.’29 Settled life exacted an especially heavy toll on women. The rise of private property and farming brought the age of proto-feminism to an end. Sons stayed on the paternal plot to tend the land and livestock, which meant brides now had to be fetched for the family farm. Over centuries, marriageable daughters were reduced to little more than commodities, to be bartered like cows or sheep.30

Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobení konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě. Vyčnívaly jako vrcholky hor z masy, která setrvávala v zajetí kolektivních úzkostí, přesvědčení, zákonů a kolektivních metod, a volily si vlastní cestu. A obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma. Proto se také vždycky mělo za to, že pokud takový člověk není šílený, jistě v něm sídlí démon nebo bůh; neboť ten zázrak, že by to někdo mohl dělat jinak, než jak to lidstvo odedávna dělalo, se dal vysvětlit jen nadáním démonickou silou nebo božským duchem.

human language is a single phenomenon, and an understanding of one instantiation is automatically a partial understanding of every other.

Two million years ago, several proto-human lineages had coexisted side by side until a shake-up left only one. It now appears that a similar shake-up occurred within the last 60,000 years, and that all of us alive in the world today are descended from the winner of that upheaval. What was the last missing ingredient whose acquisition helped our ancestor to win?

...in Aristotle...leisure is a far more noble, spiritual goal than work...leisure is pursued solely for its own sake...: the pleasures of music and poetry, ... conversation with friends, and ...gratuitous, playful speculation. In Latin, the ultimate good is otium — the opposite is negotium, or gainful work. We have sought too much counsel in the proto-Calvinist work ethic preached by St Paul...during the cessation of work we nurture family, educate, nourish friendships....in loafing, most of our innovations come...the routine of daily work has too often served as...sleep...a refuge from two crucial states — awakedness to the needs of others, and to the transcendent, which only comes...loitering, dallying, tarrying, goofing off.

Každý občan má svůj díl odpovědnosti za to, co stát činí, a každý je společně se státem postižen tím, co stát potkalo. Zločinecký stát jde k tíži celému národu. Jedná-li se tedy s vůdci státu jako se zločinci, i když jimi jsou, má občan pocit, že se tak jedná i s ním. S nimi je odsuzován i národ. Proto národ pociťuje to, co vůdcové státu nyní prožívají, jako vlastní urážku a ztrátu důstojnosti.

Svoboda slova je pěkná věc; míň pěkné je, že přitom je – mimochodem ovšem – také svobodou žvanění a drzosti. Svoboda tisku je krásná a drahocenná věc; bohužel, že přitom je také svobodou lhaní a sprostoty. Z osobního přesvědčení jsem pro naprostou svobodu tisku; ale čtu-li někdy ty nebo ony noviny, cítím proti vlastním zásadám, že tohle či onohle by se přece jen nemělo pouštět na světlo denní, ne proto, že je to příliš statečné, ale proto, že je to příliš pitomé. Volnost slova, ano! volnost pro každou velkou, a třeba divou, a třeba drtivou myšlenku; ale co nás přitom ochrání před volnou a surovou hloupostí? Volnost mínění, zajisté! ale co nás uchrání před omezeností a zdivočilostí fanatiků kterékoliv politické polopravdy? Volnost politické akce, bravo! ale – znamená to i volnost šílenství či bídnosti?

Lila mě postupně přesvědčila, že v lásce získáme trochu jistoty, jen když svého nápadníka podrobíme přetěžkým zkouškám. A proto, přešla rázem zas do dialektu, mi radí, abych se s Ginem zasnoubila, ale jen pod podmínkou, že bude celé léto kupovat mně, jí a Carmele zmrzlinu. „Když s tím nebude souhlasit, znamená to, že to není pravá láska.“ Udělala jsem, co mi řekla, a Gino zmizel. Takže to nebyla pravá láska.

Let us be practical in our expectations of the Criminal Law.… [For] we have merely to imagine, by some trick of time travel, meeting our earliest hominid ancestor, Adam, a proto-man, short of stature, luxuriantly furred, newly bipedal, foraging about on the African savannah three million or so years ago. Now, let us agree that we may pronounce whatever laws we like for this clever little creature, still it would be unwise to pet him.

As every close observer of the deadlocks arising from the political correctness knows, the separation of legal justice from moral Goodness –which should be relativized and historicized- ends up in an oppressive moralism brimming with resentment. Without any “organic” social substance grounding the standards of what Orwell approvingly called “common decency” (all such standards having been dismissed as subordinating individual freedoms to proto-Fascist social forms), the minimalist program of laws intended simply to prevent individuals from encroaching upon one another (annoying or “harassing” each other) turns into an explosion of legal and moral rules, an endless process (a “spurious infinity” in Hegel’s sense) of legalization and moralization, known as “the fight against all forms of discrimination.” If there are no shared mores in place to influence the law, only the basic fact of subjects “harassing other subjects, who-in the absence of mores- is to decide what counts as “harassment”? In France, there are associations of obese people demanding all the public campaigns against obesity and in favor of healthy eating be stopped, since they damage the self-esteem of obese persons. The militants of Veggie Pride condemn the speciesism” of meat-eaters (who discriminate against animals, privileging the human animal-for them, a particularly disgusting form of “fascism”) and demand that “vegeto-phobia” should be treated as a kind of xenophobia and proclaimed a crime. And we could extend the list to include those fighting for the right of incest marriage, consensual murder, cannibalism . . . The problem here is the obvious arbitrariness of the ever-new rule. Take child sexuality, for example: one could argue that its criminalization is an unwarranted discrimination, but one could also argue that children should be protected from sexual molestation by adults. And we could go on: the same people who advocate the legalization of soft drugs usually support the prohibition of smoking in public places; the same people who protest the patriarchal abuse of small children in our societies worry when someone condemns a member of certain minority cultures for doing exactly this (say, the Roma preventing their children from attending public schools), claiming that this is a case od meddling with other “ways of life”. It is thus for necessary structural reasons that the “fight against discrimination” is an endless process which interminably postpones its final point: namely a society freed from all moral prejudices which, as Michea puts it, “would be on this very account a society condemned to see crimes everywhere.

S každou vírou je to taková divná a křehoučká věc; jistě lepší a osvícenější je věřit moudře než věřit slepě; ale troufá si někdo říci, že je osvícenější nevěřit vůbec nežli věřit? První možný náboženský pokrok je tolerance, totiž úcta a pozornost ke každé náboženské víře; bezkonfesijní škola je tu proto, aby vychovávala děti v toleranci, ale ne v nevíře; a netolerance bezkonfesijních je stejně neosvícená jako netolerance kteréhokoliv konfesijního popa.

Proto-oncogenes and tumor suppressors are the molecular pivots of the cell. They are the gatekeepers of cell division, and the division of cells is so central to our physiology that genes and pathways that coordinate this process intersect with nearly every other aspect of our biology. In the laboratory, we call this the six-degrees-of-separation-from-cancer rule: you can ask any biological question, no matter how seemingly distant—what makes the heart fail, or why

V basketbalu Ken nemohl dost dobře útočit, proto cvičil tříbodové hody a střelbu bokem přes hlavu. Ve fotbale se nemohl měřit se záložníky, ani je setřást a dostat se do bezpečí, ale měl nastudované úhly a směry útoků a stal se z něho vynikající levý křídelní hráč. Nestíhal dobíhat voleje přes šířku kurtu, proto zapracoval na rychlém podání a returnech. "Když tě nemůžu předběhnout, musím tě nějak přechytračit," říká. "Najdu tvá slabá místa a udělám z nich své silné stránky.

Zbývajících sedmatřicet německých států se seskupilo do entity nazvané Německý spolek, která měla poskytnout odpověď na odvěké evropské dilema: když je Německo slabé, je lákadlem pro cizí – především francouzské – intervence, a když je jednotné, pak má dost síly na to, aby samostatně porazilo své sousedy, a svádí je proto k tomu, aby v reakci na nebezpečí spojili své síly. V tomto smyslu lze tvrdit, že po většinu historie bylo Německo pro mír v Evropě buď příliš slabé, nebo příliš silné.

Mnozí si povšimli, jak rychle zvládl Muad’Dib základní požadavky pro život na Arrakisu. Ti, kdož jsou z Bene Gesseritu, samozřejmě vědí, v čem má tato rychlost své kořeny. Pro ostatní můžeme uvést, že Muad’Dib se učil tak rychle proto, že jeho první výcvik byl zaměřen na to, jak se učit. A vůbec první lekcí byla víra, že je schopen se učit. Je až zarážející, kolik lidí nevěří, že jsou schopni se učit, a kolik jiných věří, že učení je obtížné. Muad’Dib věděl, že každá zkušenost přináší ponaučení. Princezna Irulán: Lidskost Muad’Diba

Vždyť lidé dělají všechno, i to nejabsurdnější, aby unikli vlastní duši. Věnují se indické józe jakéhokoliv zaměření, dbají na příkazy ohledně jídla, učí se nazpaměť teosofii, modlí se mystické texty z celé světové literatury - všechno, protože nevyjdou sami se sebou a protože jim chybí jakákoli víra, že by z jejich duše mohlo vzejít něco užitečného. Tak se pozvolna duše stala Nazaretem, ze kterého nemůže nic dobrého vzejít (Jan 1, 46), a proto to člověk bere ze všech čtyř světových stran: čím je to z větší dálky a čím je to neobvyklejší, tím lépe.

Omo explains Buddhism to Robbie: ‘Some human dudes believe in reincarnation. Being born more than once? As if once wasn’t bad enough. Like, suppose the universe is a hologram, and the human dudes are outside the universe and some big ugly cosmic dude beams them into the hologram.’ ‘Why does he?’ asked Robbie. ‘Because he wants to fuck with their heads. And it’s like his universe, his rules. So the proto-human dudes get sent into a body, and the body is male or female and more or less athletic, and more or less clever and good looking. And they live their lives and when it ends they are back in the place outside the universe until the big ugly cosmic dude decides he wants them back again to fuck with their heads some more, so the next time they might be a boy instead of a girl, and better looking, not so athletic, more quick tempered, less optimistic, whatever, whatever and so it goes on until they learn so much stuff that the big ugly cosmic dude can’t fuck with them any more and the proto-human dudes don’t get beamed into the universe any more. Unless the dudes want to be. Which would be weird.

A já vám něco povím: To, čemu říkáme náš život, to není všecko, co jsme prožili; je to jen výběr. Toho, co prožíváme, je příliš mnoho, víc než nač stačí náš rozum. Proto si jen vybíráme to a ono, co se nám hodí, a jaksi z toho upleteme takový zjednodušený děj; a tomu výrobku říkáme náš život. Ale co odpadků přitom necháváme, co divných a strašných věcí pomíjíme, kristepane, kdyby to si člověk uvědomil! Ale my můžeme žít jen jeden jednoduchý život. Bylo by nad naši sílu prožít víc. Neměli bychom sílu nést život, kdybychom nepoztráceli cestou většinu života.

ROOSEVELT’S SUDDEN INTEREST in modern art, on a day when he could have stayed home and read accounts of Woodrow Wilson’s inauguration, caused much editorial hilarity. A cartoon by Kemble90 in the Baltimore Evening Sun showed the new President contemplating a portrait of his toothy predecessor in the Oval Office and musing, “I wonder if that’s a futurist? It can’t be a cubist.” The New York World argued that the “Square Deal”91 of 1903 had been a proto-Cubist conceit, doing to the Constitution what Braque and Picasso would do to color and form ten years later.

The difference between a monarch and a dictator is that the monarchical succession is defined by law and the dictatorial succession is defined by power. The effect in the latter is that the fish rots from the head down — lawlessness permeates the state, as in a mafia family, because contending leaders must build informal coalitions. Since another name for a monarchist is a legitimist, we can contrast the legitimist and demotist theories of government. […] Perhaps unsurprisingly, I see legitimism as a sort of proto-formalism. The royal family is a perpetual corporation, the kingdom is the property of this corporation, and the whole thing is a sort of real-estate venture on a grand scale. Why does the family own the corporation and the corporation own the kingdom? Because it does. Property is historically arbitrary. The best way for the monarchies of Old Europe to modernize, in my book, would have been to transition the corporation from family ownership to shareholder ownership, eliminating the hereditary principle which caused so many problems for so many monarchies. However, the trouble with corporate monarchism is that it presents no obvious political formula. “Because it does” cuts no ice with a mob of pitchfork-wielding peasants. […] So the legitimist system went down another path, which led eventually to its destruction: the path of divine-right monarchy. When everyone believes in God, “because God says so” is a much more impressive formula. Perhaps the best way to look at demotism is to see it as the Protestant version of rule by divine right — based on the theory of vox populi, vox dei. If you add divine-right monarchy to a religious system that is shifting from the worship of God to the worship of Man, demotism is pretty much what you’d expect to precipitate in the beaker.

The parquet pressing into her palms and knees. She hated the part of her, small and hot, that enflamed itself being here, on hands and knees. Dirty girl. She burned. She made a vow: she would never crawl for another man. [The gods love to fuck with us, Mathilde would say later; she became a wife.] "Another?" Ariel said. He dipped it, put it at the end of the hallway, twenty yards away. "Crawl," he said. He laughed. The word wife comes from the Proto-Indo-European weip. Weip means to turn, twist or wrap. In an alternative etymology, the word wife comes from Proto-etc., ghwibh. Ghwibh means pudenda. Or shame.

Growing up, I always had a journal – whether it was a marble composition book or a pretty hardcover journal—I reached out to it and wrote through the tears, anger, hurt feelings, and the bewilderment of life. The journal became my Dear Abby, Dr. Joyce Brothers, and on occasion my Dr. Ruth(Ah, the curiosity of sexuality).

Chtěl jste bojovat proti válce; zatím však bojujete proti zákonu. Porušit zákon je mravně dovoleno jen ve jménu vyššího a ušlechtilejšího zákona. Který je vyšší zákon, o nějž se zasazujete? Ano: nezabíjet. Je však ještě vyšší zákon: položit život “za to, co větší je než já”. Vojáku Vladimíre, to větší je národ. Neodsuzuji vás proto, že nechcete zabíjet – kdo by mohl odsuzovat vůli tak ušlechtilou? –, ale proto, že nechcete položit život za něco, co je větší než vy. Jste vinen, že jste nepomyslil na tuto hodnotu. Celé pasívní hrdinství vaší oběti se nevyrovná aktivnímu hrdinství obyčejného vojáka, který přijímá riziko své povinnosti. Není doba pro zbytečné mučednictví; prosté věci, jako poslušnost, jsou dnes vážnější lidskou obětí.

Ale vy Poláci náma trochu pohrdáte, že jo?" řekl mi znenadání. "Já tedy ne, pane, český odboj přece dokázal něco úžasného…" (Věděl jsem, že mu jde o zásadní věci.) "Zabít Hitlerova oblíbence, to je tedy hrdinství!" dodal jsem, protože vím, jak se odehrál atentát na protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha, Černého anděla, který vymyslel holokaust do detailů. "Není se čím chlubit," oponoval taxikář. "Heydrich nejel v obrněným voze, ale v kabrioletu, a tak nebylo těžký ho trefit." "No, ale vám se ho povedlo zabít!" "Nepřehánějte. Neměl žádnou eskortu a trasu nepatrolovaly žádný hlídky." "No ale nepřežil!" „Jedině proto, že si to sám usnadnil. Když se do něj pokusil trefit ten první kluk, Heydrich nerozkázal šlápnout na plyn a uject, ale řekl stát. Sám se nám podal na podnose. Není se čím chlubit." "No ale přece jen jste ho zabili." "To vůbec není jistý, protože samopal toho prvního atentátníka se zasekl a dodnes se neví proč. Až teprv ten druhej hodil do auta bombu." "No a díky tomu jste zabili Hitlerovu pravou ruku." "Nesmí se to přehánět. Heydrich se ani nebránil. Když vyskočil z auta a chtěl střílet, ukázalo se, že v jeho pistoli není zásobník." "No ale podařilo se vám ho zabít." "Ale kdepak! Umřel ve špitále až za tejden. Když se vrhnul do auta pro ten zásobník, už jen dopadl na sedadlo, protože měl od tý bomby polámaný žebra a ty se mu zapíchly do sleziny. Takže vlastně potom umřel na otravu krve.“ Přiznávám, dámy a pánové, že v Čechách není snadné provést hrdinský čin.

When it came to the mechanics of presidential elections, the Constitution had rather light-heartedly ruled that the candidate who got the most votes in the Electoral College would become president, while the runner-up would become the vice president. This deliberately ignored the matter of faction or party, which came to a head in 1796, when the Proto-Federalist Adams was elected president while the Proto-Republican Jefferson became vice president. In 1804 the Twelfth Amendment allowed for party interest by requiring separate balloting for president and vice president. The Electoral College, however, remains to this day solidly in place to ensure that majoritarian governance can never interfere with those rights of property that the founders believed not only inalienable but possibly divine.

Archaeological studies have documented how beginning around four thousand years ago, a new culture spread out of the region at the border of Nigeria and Cameroon in west-central Africa. People from this culture lived at the boundary of the forest and expanding savanna and developed a highly productive set of crops that was capable of supporting dense populations.15 By about twenty-five hundred years ago they had spread as far as Lake Victoria in eastern Africa and mastered iron toolmaking technology,16 and by around seventeen hundred years ago they had reached southern Africa.17 The consequence of this expansion is that the great majority of people in eastern, central, and southern Africa speak Bantu languages, which are most diverse today in present-day Cameroon, consistent with the theory that proto-Bantu languages originated there and were spread by the culture that also

Nejsou-li řeči doktora Vlacha zrovna osobní, dají se docela dobře poslouchat. Vypravuje velmi živě, dovede napodobovat způsob řeči lidí, o nichž vykládá, a přitom se obyčejně tak upřímně rozhorluje, že je to zábavné. Stmívalo se čím dále tím více a v přestávkách mezi řečí občas zazářil ohníček doktorovy cigarety. Bývaly doby, řečnil, kdy člověk, který šil boty, říkal si švec. A nejen že si to říkal, měl to také napsáno na vývěsním štítu, kde vedle obrázku vysoké dámské šněrovací boty bylo napsáno třeba: Alois Krátký, švec. A ten pan Krátký, mistr ševcovský, sedával večer u piva a vedl takovéhle řeči: "Milej zlatej, když já vám ušiju nový boty, můžete v nich jít pěšky na pouť na Svatou horu a zase zpátky za jedinej den, a až se vrátíte, tak nebudete línej a přijdete mi poděkovat, i kdyby to bylo v deset hodin večer. Takový já šiju boty." Jak víte, povídal dále doktor Vlach, ševci vymřeli. Nestalo se to tím, že by na ně přišla nějaká nemoc nebo že je zničila Baťova továrna. Přišla horší pohroma. V příští generaci se z nějakých naprosto nepochopitelných důvodů začal švec stydět za to, že je ševcem, truhlář, že je truhlářem, zámečník, že je zámečníkem. Syn mistra Krátkého pracuje na tátově verpánku v témže kumbálku, ale na firmě má napsáno: výroba obuvi. Já vím, rozčiloval se doktor, že kdyby jeho táta vstal z mrtvých, že by vlastnoručně tu firmu sundal a řekl by synovi: "Tak ty se stydíš za tátovo řemeslo? Copak ty jsi nějaká výroba obuvi? Ty jsi švec! Vždyť je to učiněná hrůza. Člověk kouká po firmách a vůbec to nepoznává. A co ten Volek naproti? Ten se také nějak zmohl. Má tam napsáno: tovární sklad nábytku. On má továrnu?" Syn by shovívavě vysvětloval, že Volek nemá továrnu, že je to jen taková reklama, víš? "Reklama?" vybuchl by starý pán, "u mne to není reklama, u mne je to lež, klamání lidí a jalová pejcha. Reklama je u mne poctivě udělaná bota nebo jarmara." Doktor Vlach povídal, že toho starého pána by to rozčilovalo, ale my že už jsme na to zvyklí. Přečteme firmu a hned si ji v duchu přeložíme do prosté mluvy obecné. Pánský módní salón, to je přece krejčí, návrhy, dekorace, interiéry, to je malíř pokojů, výroba železných konstrukcí, to je malý zámečník s jedním učněm, protože kdyby to byli dva takoví, tak už to budou spojené strojírny nebo tak nějak. Továrna dehtových výrobků, nad tím už byste zaváhali. Jen se nedejte zmásti, to je náš starý známý mistr pokrývač, a dehtové výrobky, které potřebuje, si z některé továrny pěkně kupuje. Já ho náhodou znám. Skutečnost, že dnešní řemeslníci se většinou za své řemeslo stydí, je zastíněna tím, jak se stydí dnešní výrobky za své původce. Předměty jsou tu jen proto, aby za ně byla zaplacena příslušná cena, ale zatvrzele odmítají sloužit svému účelu. A neříkejte mi, povídal doktor Vlach, že vidím příliš černě. Že ještě dnes jsou řemeslníci, kteří dělají dobré a poctivé věci, že lze ještě dostat například nábytek provedený tak, že se srdce směje, nábytek, jehož skříně se kupodivu otvírají, aniž je nutno jimi lomcovat, v jehož knihovně se skla posunují lehce, nábytek, který si tyto své vlastnosti udrží dlouhou řadu let. Mám z toho radost, ale většině lidí je to málo platné. Myslím tu převážnou většinu, pro kterou 50 000 korun reprezentuje asi tak celoživotní úspory a ne nábytek do jednoho pokoje. Tito lidé se většinou smířili se svým životním standardem, ale je pochopitelné, že trvají na tom, aby se i jejich skříně otvíraly, skla v knihovně posunovala a aby nedocházelo k paradoxu, který by je nutil, aby proto, že nejsou bohati, musili kupovat každé tři roky nový nábytek.

As we know, Rilke, under the influence of Auguste Rodin, whom he had assisted between 1905 and 1906 in Meudon as a private secretary, turned away from the art nouveau-like, sensitized-atmospheric poetic approach of his early years to pursue a view of art determined more strongly by the priority of the object. The proto-modern pathos of making way for the object without depicting it in a manner 'true to nature', like that of the old masters, led in Rilke's case to the concept of the thing-poem - and thus to a temporarily convincing new answer to the question of the source of aesthetic and ethical authority. From that point, it would be the things themselves from which all authority would come - or rather: from this respectively current singular thing that turns to me by demanding my full gaze. This is only possible because thing-being would now no longer mean anything but this: having something to say.

Tak trochu jsme doufali, že jednou třeba potkáme lásku, ale moc jsme se tím netrápili, protože se nám zdálo, že na to máme ještě spoustu času. Láska nám připadala jako něco příliš definitivního, a proto nezajímavého, a byla to přece láska, co zruinovalo naše rodiče. Láska je odsoudila k životu naplněnému hypotečními splátkami a opravami domu; k nezajímavému zaměstnání a k brouzdání po rozzářených uličkách supermarketů ve dvě odpoledne. Doufali jsme v lásku jiného druhu, v lásku, která by si uvědomovala naši lidskou křehkost a promíjela nám ji, a přitom nijak neumenšovala naše velkorysejší představy o sobě samých. Připadala nám docela dobře možná. Nebudeme-li o ni příliš úporně usilovat, nebudeme-li kvůli ní panikařit, může se stát, že nás taková vysněná, obohacující láska doopravdy jednou potká. Pokud si dokážeme někoho takového vůbec představit, pak taková osoba určitě někde existuje. A mezitím nás musí uspokojovat sex.

Člověk se přirozeně nemůže od dětství osvobodit, aniž by se jím podrobně nezabýval, jak již dlouho víme z Freudových výzkumů. Čistě intelektuálním věděním přitom nelze ničeho dosáhnout. Účinné je pouze rozpomenutí se, které je zároveň znovuprožitím. Mnohé zůstane nevyřešené díky rychlému plynutí let a přemáhajícímu proudu věmů z právě odhalovaného světa. Od toho se člověk neosvobodil, nýbrž jenom vzdálil. Vrátí-li se tedy z pozdějších let zpátky k dětským vzpomínkám, nalezne tam ještě živé části vlastní osobnosti, které se ho pevně chytí, připojí se k němu a prosytí jej znovu pocitem dřívějších let. Tyto části jsou ale dosud ve stavu dětství, a proto silné a bezprostřední. Pouze jsou-li opět spojeny s dospělým vědomím, mohou pozbýt svůj infantilní apekt a mohou být upraveny. Vždy musí být nejprve prozkoumáno toto "osobní nevědomí", to znamená musí dojít k jeho uvědomění, jinak nelze otevřít vstup ke kolektivnímu nevědomí.

A vážně hrozné je, že celkem zakrátko přijde Maj Britt na obláček k von Borringově matce na permanentní návštěvu, protože Maj Brittiny dny se už krátí, a přestože její vztah k Bohu je poněkud vlažný, bohatě stačí na to, aby byla Maj Britt vpuštěna do nebe, pochyby jí budou přičteny k dobru a bude umístěna na stejný obláček jako ostatní lidé z její obce, protože tak to v nebi chodí, respektují se tam hranice obcí, a jestliže von Borringově matce už teď připadá vyčerpávající tam sedět, dokážete si sami představit, v jaké peklo se jí pobyt promění po Maj Brittině příchodu. A ostatně: v rozporu s tím, v co, jak se zdá, věří mnoho křesťanů, to není tak, že by si s sebou člověk do nebe nesměl nic vzít. Jednu věci si totiž každý vzít může. Proto je třeba volit obezřetně. Von Borringova matka si vybrala truhlu s morfiem a Maj Britt si zvolí kamion marihuany. Diskuse mezi nimi budou duchaplné i iritující a budou probíhat opravdu dlouho předlouho.)

Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky. Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem nedokázala rozeznat. Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.

Písmo je "zjevující se Bůh". Žádné velké podrobnosti, velkorysý rozmach, nekonečná perspektiva, odvážné linie. To velkorysé přehlížení nesrovnalostí, věcných nepřesností, i zjevných chyb. Redaktoři měli cit pro Boží styl. Vždyť v jedné z těch mnohých kritických redakcí se mohlo něco udělat proto, aby evangelia měla stejnou verzi otčenáše, stejnou verzi proměňování, aby se Jan srovnal s ostatními evangelisty alespoň co do dne slavení Poslední večeře. Ve Starém Zákoně aby byla vybrána pravděpodobnější verze Stvoření a při datování událostí nelítala staletí. Jim to bylo ale úplně jedno! Já tenhle styl miluju. Proto mám také velmi rád ikony, protože mi tento styl připomínají. Třeba snímání Ježíše z kříže, všimni si tam těch žebříků. Ten žebřík nemůže dobře stát ani sám o sobě, a už vůbec není možné, aby se na něj někdo postavil a udržel se. Ikonografům to ale bylo úplně jedno, jsou zde sice všechny zákony statiky porušeny, ale zde jde o víc než nějakou statiku. Ikony jsou autentickým a uměleckým výkladem Písma svatého.

Kiswahili ni lugha ya Kibantu na lugha kuu ya kimataifa ya biashara ya Afrika ya Mashariki ambayo; maneno yake mengi yamepokewa kutoka katika lugha za Kiarabu, Kireno, Kiingereza, Kihindi, Kijerumani na Kifaransa, kutoka kwa wakoloni waliyoitawala pwani ya Afrika ya Mashariki katika kipindi cha karne tano zilizopita. Lugha ya Kiswahili ilitokana na lugha za Kisabaki za Afrika Mashariki; ambazo nazo zilitokana na Lugha za Kibantu za Pwani ya Kaskazini Mashariki za Tanzania na Kenya, zilizotokana na lugha zaidi ya 500 za Kibantu za Afrika ya Kusini na Kati. Lugha za Kibantu zilitokana na lugha za Kibantoidi, ambazo ni lugha zenye asili ya Kibantu za kusini mwa eneo la Wabantu, zilizotokana na jamii ya lugha za Kikongo na Kibenue – tawi kubwa kuliko yote ya familia ya lugha za Kikongo na Kinijeri katika bara la Afrika. Familia ya lugha za Kikongo na Kibenue ilitokana na jamii ya lugha za Kiatlantiki na Kikongo; zilizotokana na familia ya lugha za Kikongo na Kinijeri, ambayo ni familia kubwa ya lugha kuliko zote duniani kwa maana ya lugha za kikabila. Familia ya lugha ya Kiswahili imekuwepo kwa karne nyingi. Tujifunze kuzipenda na kuzitetea lugha zetu kwa faida ya vizazi vijavyo.

On the one hand, the creeds do not speak of “the Jews” as responsible for the death of Jesus; he “suffered under” and “was crucified under” Pontius Pilate. On the other hand, the creeds do not mention Jesus’s Judaism at all. With the stress in some churches on Jesus’s divine sonship, the cross, the resurrection, and the redemptory role of saving humanity from sin and death, his historical connection to Judaism gets lost along with his very Jewish message of the kingdom of heaven. The problem is more than one of silence. In the popular Christian imagination, Jesus still remains defined, incorrectly and unfortunately, as “against” the Law, or at least against how it was understood at the time; as “against” the Temple as an institution and not simply against its first-century leadership; as “against” the people Israel but in favor of the Gentiles. Jesus becomes the rebel who, unlike every other Jew, practices social justice. He is the only one to speak with women; he is the only one who teaches nonviolent responses to oppression; he is the only one who cares about the “poor and the marginalized” (that phrase has become a litany in some Christian circles). Judaism becomes in such discourse a negative foil: whatever Jesus stands for, Judaism isn’t it; whatever Jesus is against, Judaism epitomizes the category. No wonder even today Jesus somehow looks “different” from “the Jews”: in the movies and artistic renderings, he’s blond and they are swarthy; he is cute and buff and they need rhinoplasty and Pilates. Jesus and his followers such as Peter and Mary Magdalene become identified as (proto-) Christian; only those who chose not to follow him remain “Jews.

Christ was an Aryan, and St. Paul used his doctrine to mobilise the criminal underworld and thus organise a proto-Bolshevism. This intrusion upon the world marks the end of a long reign, that of the clear Graeco-Latin genius. What is this God who takes pleasure only in seeing men grovel before Him? Try to picture to yourselves the meaning of the following, quite simple story. God creates the conditions for sin. Later on He succeeds, with the help of the Devil, in causing man to sin. Then He employs a virgin to bring into the world a son who, by His death, will redeem humanity! I can imagine people being enthusiastic about the paradise of Mahomet, but as for the insipid paradise of the Christians ! In your lifetime, you used to hear the music of Richard Wagner. After your death, it will be nothing but hallelujahs, the waving of palms, children of an age for the feeding-bottle, and hoary old men. The man of the isles pays homage to the forces of nature. But Christianity is an invention of sick brains : one could imagine nothing more senseless, nor any more indecent way of turning the idea of the Godhead into a mockery. A negro with his tabus is crushingly superior to the human being who seriously believes in Transubstantiation. I begin to lose all respect for humanity when I think that some people on our side, Ministers or generals, are capable of believing that we cannot triumph without the blessing of the Church. Such a notion is excusable in little children who have learnt nothing else. For thirty years the Germans tore each other to pieces simply in order to know whether or not they should take Communion in both kinds. There's nothing lower than religious notions like that. From that point of view, one can envy the Japanese. They have a religion which is very simple and brings them into contact with nature. They've succeeded even in taking Christianity and turning it into a religion that's less shocking to the intellect. By what would you have me replace the Christians' picture of the Beyond? What comes naturally to mankind is the sense of eternity and that sense is at the bottom of every man. The soul and the mind migrate, just as the body returns to nature. Thus life is eternally reborn from life. As for the "why?" of all that, I feel no need to rack my brains on the subject. The soul is unplumbable. If there is a God, at the same time as He gives man life He gives him intelligence. By regulating my life according to the understanding that is granted me, I may be mistaken, but I act in good faith. The concrete image of the Beyond that religion forces on me does not stand up to examination. Think of those who look down from on high upon what happens on earth: what a martyrdom for them, to see human beings indefatigably repeating the same gestures, and inevitably the same errors ! In my view, H. S. Chamberlain was mistaken in regarding Christianity as a reality upon the spiritual level. Man judges everything in relation to himself. What is bigger than himself is big, what is smaller is small. Only one thing is certain, that one is part of the spectacle. Everyone finds his own rôle. Joy exists for everybody. I dream of a state of affairs in which every man would know that he lives and dies for the preservation of the species. It's our duty to encourage that idea : let the man who distinguishes himself in the service of the species be thought worthy of the highest honours.