Zuby Quotes

Jeho tvář zůstala prázdná, ale když promluvil, hlas neměl tak dokonale dutý jako obvykle. „S tím budeš muset přestat.“ „Proč? Docela si to užívám.“ Čelist se mu napnula, jak zaťal zuby. Vytočit pana Nedotknutelného – hotovo. Teď už můžu v klidu umřít. Moment, to už mám vlastně taky splněno.

Říká se, že pokrok zahání temnotu. Ale vždycky budou stíny. A vždycky se bude ve stínech skrývat zlo, vždycky v nich budou zuby a drápy, vražda a krev. Vždycky budou tvorové tlukoucí po nocích. A my zaklínači jsme tady proto, abychom je ztloukli.

S láskou je to jako s pečínkou: čím starší jsou zuby, tím mladší musí být jehně.

Byla to veliká odbornice na čekání, mírná, pasivní, nesmělá, a proto ji často bolely zuby, neboť se skvěle hodila do čekárny u zubaře a její zuby o tom věděly.

Život je spravedlivý. Pánbůh člověku něco vezme a něco jiného zase dá. Ubyly mi zuby, ale přibyly dioptrie.

People too weak to follow their own dreams will always try to discourage yours.

Recepční nevěděl, zda se host nachází ve svém pokoji nebo třeba v jiné části hotelu, nabídl se však, že to zjistí. Což mu přísně zakázal a nařídil mu, aby se věnoval obvyklým činnostem a tvářil se jakoby nic, protože jinak by on sám nebo někdo jiný mohl přijít k úhoně. Pohled na sedm po zuby ozbrojených černooděnců však pravděpodobně část úkolu zvanou „tvářit se jakoby nic“ recepčnímu ztížil.

Klečel jsem před oltařem a otvíral ústa, aby mi kněz mohl na jazyk položit tu velkou kulatou oplatku. Od včerejší večeře to bylo první jídlo. v žaludku mi kručelo, přesto mě chuť toho tenkého kolečka z mouky a vody zvlaště děsila. Koneckonců, tohle nebyl chleba, to byl Ježíš. Ne symbol Ježíše, ale Ježíš sám. Zavřel jsem oči a domlouval sám sobě. Nekousej. Vůbec se toho nedotýkej zuby. A hlavně si to nepřilep na patro. Ach, bože, už se stalo. Dovolil jsi to. Bůh se ti přiepil na patro. Jak ho teď chceš dostat dolů? Musíš to dostat dolů a polknout. Co když to ztvrdne a zůstane tam? Nemůžeš až do večera chodit s bohem v puse. Ach, bože! Tak se rozpusť, rozpuštěj se.

Mislim da riječi uništavaju ljubav... Zlo je u riječima... Ljubav ima zube; ti zubi grizu; rane nikada ne zarastu. Nema tih riječi ni kombinacije riječi koje bi mogle zacijeliti te ugrize ljubavi. Upravo obratno, u tome i jeste vic. Ako se rane sasuše, riječi umiru s njima.

Oči má šedé. Vlasy má rozcuchané a mokré. Prsty má jako buřtíky. Nehty má pokousané a polámané. Zuby má křivé, rozeklané. Má prázdný pohled, a když jste jí poblíž, vzbuzuje ve vás pocit nepřítomnosti, který se nedá slovy vyjádřit. Jejím znakem je prsten s háčkem. Jednoho dne se vám ten háček zadře do srdce. Popsat ji znamená vyjádřit, co je a proč je: přijde, když naděje pomine. Je v tisících čekáren a prázdných ulicích, v budovách ze šedého betonu a v bezejmenných hotelech. Je na druhé straně každého zrcadla. když tě oči, které se na tebe dívají, znají až moc dobře. Stojí a čeká a v jejím postoji ti už bolest neříká, abys žil, a v její přítomnosti je radost nepředstavitelná.

Bilo je to u Veneciji, u jesen, u jednom od onih salona u kojima se tuđinci prolazno okupljaju oko domaćice koja je tuđinka kao i oni. Ovi ljudi stoje unaokolo sa svojom šoljom čaja i ushićeni su kad god ih neki vični sused hitro i krišom okrene prema vratima da im se došapne neko ime koje zvuči venecijanski. Oni su spremni na najfantastičnija imena, ništa ih ne može iznenaditi; jer ma koliko inače bili štedljivi u doživljavanju, u ovom gradu se nonšalantno predaju najpreteranijim mogućnostima. U svom običnom životu oni neprestano brkaju izvanredno sa zabranjenim, tako da se očekivanje čudesnog, koje sad sebi dozvoljavaju, javlja na njihovim licima kao grub, raspustan izraz. Što im se kod kuće samo za koji trenutak dešava na koncertima ili kad su sami s nekim romanom, to oni pod ovim laskavim okolnostima izlažu svačijem pogledu kao opravdano stanje. Kao što, sasvim nepripremljeni, ne shvatajući opasnost, dozvoljavaju da ih gotovo smrtonosna priznanja muzike nadraže kao telesne indiskrecije, tako se, ni najmanje ne savladavši postojanje Venecije, predaju nagradi koju pruža nesvestica u gondolama. Ne više skorašnji bračni parovi, koji su tokom celog putovanja izmenjivali samo reči pune mržnje, tonu u ćutljivo podnošenje; muža obuzima prijatan umor njegovih ideala, dok se ona oseća mlada i tromim domaćima podsticajno klima glavom, s osmehom kao da su joj zubi od šećera pa se neprestano tope. A kad se posluša šta govore, ispada da putuju sutra ili prekosutra ili krajem nedelje. Tu sam, dakle, stajao među njima i radovao se što neću otputovati. Ubrzo će zahladneti. Meka, kao opijumom uspavljujuća Venecija njihovih predrasuda i potreba nestaće sa ovim somnolentnim strancima, i jednog jutra će se pojaviti ona druga, stvarna, budna, do prskanja krta, nimalo nastala u snovima : ona usred ništavila na potonulim šumama željena, s mukom postignuta i najzad toliko potpuno postojeća Venecija. Očvrslo, na najneophodnije ograničeno telo, kroz koje je i noću budni arsenal slao krv svoga roda, i prodoran duh ovoga tela koji se neprestano širi i koji je bio jači od mirisa aromatičnih zemalja. Sugestivna država, koja je so i staklo svoje bede menjala za blaga naroda. Lepa protivteža sveta, koja je sve do svojih ukrasa puna latentnih energija što su se granale u sve tananije živce - : ova Venecija.

Bio je stariji nego što to pokazuju dani, kojih je svjetlost vidio, i dasi, što ih je udahnuo. On je vezivao prošlost sa sadašnjošću, a vječnost, što bijaše za njim, kucala je kroza nj silno udarajući, u ritmu po kojem se on upravljao, kao što su se upravljale plime i godišnja doba. Sjedio je kraj Thorntonove vatre,on, pas širokih grudi, bijelih zubi i duge dlake; ali iza njega bijahu sjene svih mogućih pasa, poluvukova i divljih kurjaka, što navaljuju i kušaju ukus mesa koje on jede, i žeđaju za vodom koju on pije, njuše vjetar zajedno s njime, osluškuju i kazuju mu šumove, što ih proizvodi divlji život u šumi, određuju mu ćud i raspoloženje, upravljaju njegove korake, liježu na počinak uajedno s njime, snivaju s njime i bez njega, postaju i sami tvarju njegovih snova ...

Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu — můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Karkrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás — blbá jak tágo, ale zato značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý. Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou „ztratil. Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou Galaxií, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat. Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slengu. Lze například říct: „Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník.

Što za "mislio sum" kažemo "računjao sum"? A za "mislim" - "špekuliram"? Kad nešto nećemo, što kažemo "nemam računj", a kad nam je po volji, "ijde mi u račun"? Zašto, koji su u međusobici, ne hvataju jedan drugoga za gušu, već "svodi računje"? A koji su u čemu sporazumnji "isti računj imaju". Kad izgrešiš, veliš "nisum rašunj vodila", a mrziš li ikoga, "imaš sa njim stare računje". Na "dobro došao", odgovaramo "bolje te našao". A zašto, gospođo? Koce? Zar se misli da je sreća što od prošli susret nisum ukradenj? Veli se i - uzeti što zdravo za gotofo. Zašto baš u z e t i? Uzeti za reč. Za ozbiljno. Uzimanje i davanje je trampa, kiria. Trgofačka rabota. Gotofo dojde od gotofinu. Glafa od glavnjicu. Bašta od baštinju. Hodati od prihoda. Dafanje od prodafanja. Pa nama čak i Bog od bogatstva potiče. Kađ ko nasledi vrljine i dukate, isto se kaže. Pretrpeo sam veliki gubitak i kad mi otac umre i kad mi špekulacija omane. Potonjuo je i onaj što se u more udafio i onaj što je na Berzi izgubio. Trg, razume se, od trgofine dolazi. Ne dolazi od crkve, iako je ona na trgu. Kad je što lepo, kažemo da je za “auzlog”. Odmah, dakle, na pazar iznosimo. Ceniti koga ili šta iz “cenje” proističe. Od cenju se rađa i ucenja i ocenja. Mada, ne znajem zašto, po školjama dele svedočanstva, a ne cenjovnike.... Ti telis perisotero? – Što ti treba, gospođo? Svuda trgofina vlada. Čak i u očima. Inače se u poredbama ne bi isključivo rudama, mineraljima i drugom trgofačkom robom služili. Jedan nam čovek zlatanj kao ducat, drugi težak ko oljovo, treći mekanj kao pamvuk, četvrti glupav ko daska, peti tvrd kao kamenj. Oči nam safari, usne koraljne, zubi biserni, kosa svilena, koža – somot i kadifa. Kod nas se nešto sija kao dijamanjat. Ne sija se kao božje noforođenče. Pa nam se, kad pomremo, ni duše za grehove ne propituju, već se kao maloprodajna roba na kanjtar mere...

Práve to dostane lidi do neštěstí - že ignorují všechny náznaky a zuby nehty se drží svých omylů.

People of this world are getting cleverer and cleverer," Aunty Annie announced, in a loud, emphatic voice, "But the men of our family, I'm telling you Nusrat, only Allah is their savior." -- Our Zubi Uncle

I had money, I had days, I had ennui; together they would have killed me had I not bought the tickets." -- Our Uncle Zubi

Zver u oku U oku zub Ništitelj naspram ništitelja

Ali ja ne bi htjela da se išta od tog događa...! Kako bih više od svega voljela da se nikada niste rastali, da ste ostali solidarni, jer sve je bilo bolje kad nije bilo krvi... Je li zaista to nemoguće, reci mi, molim te, je li zbilja nemoguće da sve ugasite; da se ipak vratite onomu gdje ste ranije bili? A i ja, vidiš... voljela bih te još jedanput zamoliti, ako je moguće, da pokušaš, nekako, možda, učiniti da te kaos zaobiđe...” To sam čuo u poluglasu izgovoreno tako da se uranjalo u osjećaje i vihor, posve predano, u ćuhu se gubeći, u nadolazećoj tuzi je gušeći se govorila predana ranjivoj strani ljudskosti uopće, a ja sam razumijevao - u pramu toga - da se nije moglo učiniti ništa, baš zato što se odavna već tako glupo i okrutno dogodilo. “Vi razumijete da smo odavdje gledano na pragu kolapsa? I da ukoliko je već nešto ranije imalo smisla, poslije sljedećih još par koraka, ništa više shvatljivo neće biti... Vi ste, naravno, na to spremni?” “Zar ja?”, upitah iznovice ustavljen; čovjek do mene smiješio se. Na ornom i toplom i ljudski dobrom licu vidi se osmijeh, smeđih očiju, sjajan sretan pogled, njegovu kratku crnu kosu sad bašuri dah vihora, i on izgleda u potpunosti opušten. Odgovara mi: “Pa da!” tako da mu se vide bijeli zubi. Iznenađen sam, jer i na mene taj osmijeh prelazi. Ne znam zašto, ali nocija o kraju odjednom mi postade toliko smiješna, besmislena, luda, ekstremno, hipersmiješna, i ja se počinjem smijati zajedno sa njim. Čovjek širi ruke, kano pokušava objasniti tu ludost svega, isprekidano izgovara: “I što da se tu uopće učini...? Ta gdje biva to na što se duša može osloniti kao garant stvarne sebe, zašto uzeti išta za sveto?...” “Razumijem vas, da!” odvraćam dok me njegova ruka udara po ramenu. “Ulazak u kaos...” “Ulazak u kaos!”, ponavlja on, “Ali ja, ovaj, moram vas podsjetiti da ništa od ovoga nije stvarno, jer zaista, vidite, ništa od ovoga nije stvarno, a mi se moramo najpristojnije spustiti još dublje u bezumlje, oprostite!... Ja, vidite, odlazim u kaos simbola, i sve što ćete vidjeti, ne zaboravite da nije stvarno!...

Zahlédl jsem i jednu rudě žhnoucí lebku s dlouhými zuby - vroucí mozek bublal očními důlky.

Life's contentment seeing through your intention and you can't be pretentious on this cos that will eat you up internally.

Moje polévka je studená. Skutečně ledově studená. Rozhlédnu se. Všichni ostatní vypadají spokojeně. Opět mám příležitost zaujmout a zanechat příznivý dojem. Zavolám si číšníka a velice diskrétně mu sdělím, že mám studenou polévku. Divá se na mě, jako bych byl něčím, co si právě seškrabal z boty. Odnese polévku a přináší mi ji zpátky horkou. Všichni se začínají smát. I já se začnu smát. A čím víc se směju, tím víc se smějí i oni." Rimmer se odmlčel a obrátil zavřené oči do stropu. Se zaťatými zuby se chvíli mlčky usmíval a potom pomalu slovo po slově, jako by každé z nich bylo zdůrazněno povytažením dýky z jeho srdce, procedil: "Netušil... jsem... že... se... polévka... gazpacho... má... podávat... studená." Hlava mu opět klesla a pokračoval. "A to už jsou všichni úplně hysteričtí, vůbec se nekontrolují. Já si pořád ještě myslím, že se směji číšníkovi, zatímco oni se celou tu dobu smějí mně, jak jím vařící polívku gazpacho.

Detektivové uspořádali závěrečné mecheche – celoroční hodnocení práce spojené s občerstvením... a občerstvili se, jak zákon káže. Až na to, že jeden z chlapů vyplivl umělé zuby a půl hodiny je lovili ze záchodové mísy, že Váňa stihl opět napsat dva výhrůžné listy Gorbačovovi kvůli rozbití světové socialistické soustavy a že Burger, bývalý předseda stranické organizace, rozdával všem bez výjimky staré stranické známky a osobně je každému lepil na čelo, se během onoho hodnocení nic zvláštního nestalo.

K Bilíkovej chate však vedie aj omnoho ľahšia cestička, napája sa z asfaltky a nie sú na nej schody. Tam som videl starčeka. Kráčal pomaly a opatrne, ale bez paličky, ruky spojené za chrbtom. Ošúchaná baretka, tenký čierny sveter, žiadna poriadna obuv a na tvári pokoj. Stačilo to. Jediný zo všetkých sa neponáhľal. Prešiel okolo mňa. „Dobrý deň," skúsil som. Kývol na mňa hlavou, venoval mi úsmev a spodnú peru vysunul až k nosu, nemal so sebou nič, ani vlastné zuby. A očividne nepotreboval hovoriť. Tiež som spomalil a kráčal som za ním. Pozoroval každý strom a vnímal ho ako maličkú súčiastku celého kolosu Vysokých Tatier. K Bilíkovej to nie je ďaleko, preto si to vychutnával pekne krok za krokom. Keď k nej dorazil, sťažka vystrel chrbát a zažmurkal na parohy zavesené na štíte chaty. No všímal si skôr ľudí ako tú ohromnú drevenú stavbu a dvíhal ruku na pozdrav každému dieťaťu, s ktorým sa stretol pohľadom. Potom prešiel pri tabuli s nápisom «dobré pivo, dobré jedlo a terasa 10 m» a usmial sa. Mal čas. Na všetko. Sadol si na lavičku pri udiarni a pokračoval v tom podivnom rituáli, v jednoduchom užívaní si života. Chcel som ísť za ním, podať mu ruku a spýtať sa ho, ako je možné, že prináša svoj pokoj do hôr, keď by si ho mal odtiaľ brat. Ale mal som pocit, že to pokazím. Pokazím tú gráciu, s ktorou sa prechádzal po hrote dvoch studených dolín. [...] Starček sa vrátil v čase. Ak ho teda vôbec vnímal.

Ani za pultom som sa nevedel zbaviť sprostastého úsmevu, sedel mi na tvári ako kŕč a duša jasala nad všetkým, čo bolo okolo mňa, vítal som davy, ktoré sa valili dnu a defilovali predo mnou s maskou nezáujmu v očiach. 'Také ventily nemáme, pani,' plesal som. 'To je talianska batéria, nemáme tieto súčiastky uz dva roky a ani nebudú.' 'Ale čo budem robiť? Tečie mi voda!' spýtala sa nariekavo a upierala na mňa veľké belasé oči lemované čerňou. 'Vyhoďte ju a kúpte si našu, myjavskú,' radil som nadšene. 'Je škaredá, ale funguje!' 'Nie,' vyhlásila pani tvrdohlavo. 'Pôjdem do Talianska na dovolenku a tam si tesnenie kúpim!' 'Hm,' zamrmlal som porazený a obrátil sa k ďalšiemu zákazníkovi: 'Prosím.' 'Ja by som sa chcel s vami porozprávať,' povedal človek v hnedom obleku, s úzkymi fúzmi a bez košíka. 'Hm,' zamrmlal som znovu a vyšiel spoza pultu. 'Poznáte ma, však?' usmial sa. 'Nepoznám. Ale na tom predsa nezáleží, či hej?' 'Nie,' usmial sa znovu. 'Choďte sa obliecť, ja tu počkám.' 'Pišta, prišli po mňa policajti,' oznámil som šéfovi. Musel som nastúpiť do bieleho žiguli, v ktorom sedel ďalší chlapík s fúzikmi a vyhrieval ho. Vlastne mi malo už dávno zísť na um, že raz prídu, uvažoval som, a keď šofér šmýkal auto po zákrutách plných závejov, z celého srdca som si želal, aby sme vrazili do stĺpa. 'Tak o čom sa porozprávame?' spýtal sa. Pokrčil som plecami. V kancelárii bola zima a celé telo sa mi triaslo, závidel som im ich tuk a pokojnú istotu, s akou si pripaľovali cigarety. Drvil ma chlad, ale zistil som, že to nevidia, zrejme prichádzal zvnútra a len vo vnútri sa prejavoval. Zatínal som zuby, nech nedrkocú, a dýchal som pomaly, zhlboka, ako kedysi pred pretekmi, keď bolo treba utíšiť srdce, aby sa nevyčerpalo splašeným búchaním. Po troche sa mi to darilo, do rúk sa mi vracala krv a svaly som po kúskoch uvoľňoval. 'Čo nám poviete o vašej ceste do Poľska? S kým ste sa tam stretli? Hm?' Pokrčil som placami, a tak mi vzali všetko, čo som mal pri sebe, aj šnúrky z topánok a viedli ma dlhou chodbou. 'Dúfam, že to oznámite mojej mame,' povedal som. 'Je chorá.' 'Všetko záleží na vás,' usmiali sa obaja. Cela ma príjemne prekvapila čistotou, dostal som vyžehlenú plachtu a voskovaný pohár s kúskom mydla. Tak. A čo teraz? spýtal som sa v duchu.

Človeka zvlečeju z maternice kak pesa krvavog, a gda su ga prestali boleti zubi, javlaju se križa, a če ga nisu obesili, vumre kak pošten človek- Srab preboleti mora, na kolec se našpranjiti alpak na trn nabosti takaj mora (kajti prez toga mudrosti biti nemre), kača ga fpiknuti mora, sečka bu mu vre palac zdrobila, a onda kaj?

Kad zaspim hrčem. Rijetko što sanjam. Ipak, jednom sam kišobrane. Jednom sam izmislio nov novcat svemir. Zvijezde sam trpao u džepove. Zveckale su kao zubi čoveka koji drhti od zime. Zbog onog kišobrana iz onog prvog sna jednom sam kišu volio da pada.

Samostatnou studijní linii by tvořil kritický rozbor knih, kterým ironicky říkám ,libri anti-kati‘, morálně defektních grafomanů typu Camuse a dalších, odmítajících trest smrti. Stačí otevřít za mnohé Marii Stuartovnu pana Stefana Zweiga, aby z ní vyhřezl text, který je amorální, bez-ohledný, cynický, drzý, jedním slovem, který obsahuje celou abecedu — pokračoval Vlk, přivíraje oči, aby mu fotografická paměť zře telněji promítla citovanou pasáž, — židáctví: „Nikdy nemůže být poprava živého člověka, tady všechny knihy i zprávy lžou, romantická a dojemná. Smrt popravčí sekerou je vždycky příšerná hrůza a sprostá řezničina. První rána kata byla špatně namířena, neproťala šíji, nýbrž narazila tupě do zátylku. Z úst mučené ženy se ozve přidušené chroptění a sténání. Druhá rána zatne hluboko do šíje a krev vystříkne jasným plamenem. Ale teprve třetí rána oddělí hlavu od trupu. A ještě jedna příšernost: když kat chce hlavu zvednout za vlasy a ukázat ji, uchopí toliko paruku a hlava vypadne. Zalitá krví se kutálí a hřmotí po prkenné podlaze jako kulečníková koule, a když ji kat znovu uchopí a zvedne, spatří všichni, byl to strašlivý pohled, hlavu stařenky se sněhobílými ostříhanými vlasy. Ještě čtvrt hodiny sebou křečovitě škubají rty, které nadlidským úsilím svíral strach živé bytosti, a zuby cvakají o sebe.

Ale proč potom liberální demokracii v mnohých zemích popírají? Jedním z důvodů je určitě skutečnost, že soutěž tak úplně férová není. Bohatí vítězové mění pravidla, aby mohli bohatnout ještě víc, a míra sociální nerovnosti pobuřuje každého, kdo má jen špetku citu pro to, co je spravedlivé. Hlubší problém ovšem může spočívat v tom, na co upozornila historička Anne Applebaumová ve své knize Soumrak demokracie. Tento nový druh režimů se opírá o mnohé voliče, kteří už mají plné zuby „meritokracie, politické soutěže a volného trhu, tedy principů, z nichž už z definice neměli prospěch ti méně úspěšní“. Jinými slovy, liberální demokracie vytvořila za dekády své existence příliš úzkou vrstvu vítězů a příliš velkou masu poražených, tedy průměrných, kteří mají pocit neúspěchu. Ti se teď bouří a žádají své místo na slunci, nenávidí elity, které obviňují z toho, že se v jejich konkurenci nedokázali prosadit.

Túlajúc sa ošumelými uličkami Brooklynu alebo manhattanských štvrtí ako Soho, Greenwich Village, Chinatown či Chelsea som pochopil, že najväčšie čaro tohto mesta je práve v jeho obyvateľoch. Tento novodobý Babylon, plný všemožných rás, etník, náboženstiev a ich kombinácií, žijúcich vedľa seba v nevídanej ohľaduplnosti a harmónii, obohacujúc sa navzájom svojou odlišnosťou, ma okamžite naplnil nádejou, že to s našou planétou nie je až také zlé, ako by sa človeku zdalo, keď počúva xenofóbny štekot našich smutne prázdnych, svaly napínajúcich ratlíkov hrdých na svoju dokonalú rasu, ktorí nikdy nevystrčili nos zo svojho malého špinavého dvora a zúrivo ceria zuby spoza jeho plota na okoloidúcich basetov, chrtov či pouličných bastardíkov s nenávisťou k ich slobode. Jednou z dôležitých vecí, ktoré cestovanie človeku môže poskytnúť, je práve táto možnosť vyvenčiť svojho vnútorného zakomplexovaného ratlíka a zoznámiť ho s tým, ako funguje neznámy svet za pletivom toho jeho plota. Určite mu to prospeje.

My se ve světě protloukáme, protože víme, že dvě plus dvě jsou čtyři, a držíme se toho tak usilovně, až je to kapku hloupý a občas se to může dotknout něčích citů. Je mi to líto.“ „Čích citů jako? Lidí, co si myslí, že dvě plus dvě je pět?“ „Lidí, pro který je důležitější společenský chování než to, aby každá věta vyslovená během rozhovoru byla doslovně pravdivá.“ „Jako, kupříkladu… žen?“ Randy asi míli skřípe zuby a pak řekne: „Pokud vůbec existuje nějaký zevšeobecnění toho, jak uvažujou muži versus ženy, tak podle mě je to v tom, že muži se dokážou soustředit jako laserovej paprsek na neuvěřitelně mrňavou maličkost a nemyslet na nic jinýho.“ „Kdežto ženy to nedokážou?“ „Předpokládám, že dokážou. Ale zřejmě málokdy chtějí.

Autobus se rozjel a Evelin se opřela o uzel nějaké bábušky, který poputuje na Sibiř, stejně jako všechny ty ostatní obrovské bílé rance z prostěradel plné věcí nakoupených v Estonsku, které Rusové celí shrbení vláčeli na nádraží a pak směr Sibiř, a brzy tím směrem pojede i ona, tam ji pošlou, zuby jí skřípaly jako kolejnice a v tom skřípotu si protahoval záda strach, aby se na ni mohl vrhnout a zaseknout se jí do páteře jako železné hroty mykací škrabky, ale ještě ne, ještě ne, nejdřív domů, chtěla ještě vidět domov, než přijdou, a oni vždycky přijdou.