Moh Quotes

Jsou chvíle, kdy na vás přijde jakási jasnozřivost a vy najednou prohlédnete skrz zdi do jiného rozměru, na který jste zapomněli nebo se rozhodli ho nevnímat, abyste mohli dál žít s nejrůznějšími iluzemi, díky nimž je život, zejména život s druhými, vůbec možný.

Počet synapsí v mozku je příliš vysoký na to, aby všechny mohly být určeny geneticky. Nové synapse vznikají (ale i zanikají) denně, v obrovském počtu, vlivem prostředí.

Každá revoluce jde ruku v ruce se smrtí. Někteří musí zemřít, aby jiní mohli žít. Je to tragédie, ale zároveň i pravda." - Ace, Renegáti

Slova nebyla nudná, slova byla věcmi, které dokázaly přinutit vaši mysl, aby se hýbala. Když jste je četli a nechali se prostoupit tím kouzlem, mohli jste žít bez bolesti, s nadějí, bez ohledu na to, co se vám přihodilo... Četl jsem své knihy po nocích, takhle pod přikrývkou s přehrátou stolní lampou. Četl jsem všechny ty dobré řádky, zatímco jsem se dusil. Bylo to kouzelné.

Mason, E, ppor: nejspíš bych o tom neměl psát. Mohli bysme toho oba těžce litovat. A když píšu těžce, tak si to představ napsaný hořícíma písmenama velkýma přes 40 pater, kolem kterejch hopsaj tanečnice.

I think this one’s in the running for Ditzy Bride status. Not only does she want her MOH to walk her two Siamese cats down the aisle rather than carry a bouquet, but wants to include them on the guest list.

Světcem může býti člověk jakéhokoli typu, ale vždycky k tomu přistupuje jistý rys, který je zároveň jedinečný i universální. Mohli bychom dokonce říci, že jediná věc, která odděluje světce od obyčejných lidí, jest jeho ochota být zajedno s obyčejnými lidmi. Světec už dávno netouží po vyniknutí; je to jediný typ lepšího člověka, který netrpí povýšeností.

حيبت .. فعل ماضي مبني ع الهبل

Možná právě proto naši předci neandrtálce smetli. Byli nám příliš podobní, než abychom je mohli ignorovat, a příliš odlišní, než abychom je uměli tolerovat.

Ha. Get used to it, ang moh. The juicy hot dog of life is best enjoyed between two puns.

Precítenie bolesti nás oslobodí, aby sme mohli pocítiť radosť z toho, že sme ľudskými bytosťami. Bez hrozby utrpenia nemôžeme zažiť pravú radosť.

Bude muset být světová válka, aby si státy mohly rozdělit moře. Ale my zůstaneme neutrální. Někdo přece musí zůstat neutrální, aby dodával zbraně a všecko těm druhým. Tak je to,

Extrovertní vůdci by na druhou stranu „měli vzít za svůj rezervovanější a tišší styl,“ píše Grant. Měli by se naučit sednout si, aby mohli vstát i jiní.

We all want to be a ten on the Mohs scale. But we’re not.

Jiní zase naslouchají vzpomínkám na půl ucha a netrpělivě, aby mohli skočit do řeči: To u nás a za mých mladých let bylo tak a tak. Mívám dojem, že se lidé svými vzpomínkami jaksi vychloubají; honosí se tím, že za jejich dětství panoval záškrt nebo že zažili tu velikou vichřici, jako by to náleželo k jejich osobním zásluhám. Snad každý člověk má potřebu vidět ve svém životě cosi pozoruhodného, důležitého a přímo dramatického; proto rád upozorňuje na zvláštní události, které prožil, a očekává, že se pro ně stane předmětem zvýšeného zájmu a obdivu.

Kdo to ale vlastně je ten stát? Je to nahromadění všech bezvýznamných, z nichž se skládá. Kdybychom jej mohli personifikovat, získali bychom individuum, či spíše monstrum, které by stálo v duchovním i etickém ohledu daleko pod úrovní většiny jednotlivců, jež ho tvoří, neboť stát představuje nejvýše umocněnou psychologii masy.

Same day, 11 o'clock p. m..—Oh, but I am tired! If it were not that I had made my diary a duty I should not open it tonight. We had a lovely walk. Lucy, after a while, was in gay spirits, owing, I think, to some dear cows who came nosing towards us in a field close to the lighthouse, and frightened the wits out of us. I believe we forgot everything, except of course, personal fear, and it seemed to wipe the slate clean and give us a fresh start. We had a capital `severe tea' at Robin Hood's Bay in a sweet little oldfashioned inn, with a bow window right over the seaweedcovered rocks of the strand. I believe we should have shocked the `New Woman' with our appetites. Men are more tolerant, bless them! Then we walked home with some, or rather many, stoppages to rest, and with our hearts full of a constant dread of wild bulls.

Ruští bolševici říkali, že je dobrý pracovník, kdo vydrží v ilegalitě dva roky. Ale hořela-li jim půda pod nohami v Moskvě, mohli ještě zmizet do Petrohradu a z Petrohradu do Oděsy, ztratit se v milionových městech, kde je nikdo neznal. Tady máš jen Prahu, Prahu, Prahu, kde tě zná polovina lidí a kde se může soustředit celá smečka provokatérů.

Everybody is equal in wanting to be happy, but by not understanding what causes happiness, we continue to cause suffering.

Pořád se nám zdá, že na něco trénujeme, a přitom už jsme dávno na závodní dráze, akorát že neběžíme tak úplně naplno, protože jsme jaksi přeslechli výstřel startovací pistole. A jednoho ne zas tak krásného dne zjistíme, že své nejlepší výkony jsme mohli podat někdy před pěti nebo před deseti lety, kdy se naše svalová vlákna více podobala kovovým pružinám a méně vytahaným žvýkačkám.

Lidé křičí, že chtějí vytvořit lepší budoucnost, ale není to pravda. Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá, kdežto minulost je plná života a její tvář nás dráždí, popuzuje, uráží, takže ji chceme zničit nebo přemalovat. Lidé chtějí být pány budoucnosti, jen aby mohli měnit minulost. Bojují o vstup do laboratoří, v nichž se retušují fotografie a přepisují životopisy a dějiny.

Dirac předpověděl, že by elektron měl mít partnera - antielektron nazvaný též pozitron. Objev pozitronu v roce 1932 tuto teorii potvrdil a způsobil, že hned následujícího roku byla Diracovi udělena Nobelova cena. Dnes víme, že každá částice má svou antičástici. Setkají-li se spolu, navzájem se zničí - anihilují. V principu by mohly existovat celé antisvěty s antilidmi vytvořenými z antičástic. Kdybyste však potkali antisebe, nepodávejte si ruce. Oba byste s obrovským zábleskem světla zanikli.

Náboženské symboly jsou fenomény života, prostě skutečnostmi, nikoli názory. Když církev po takovou a takovou dobu lpí na tom, že Slunce obíhá kolem Země, ale v 19. století toto hledisko opouští, pak se může v tomto ohledu odvolat na psychologickou pravdu, že pro miliony lidí vskutku Slunce obíhalo kolem Země a teprve v 19. století dosáhlo větší množství lidí takové jistoty intelektuální funkce, že mohli uznat důkazy o planetární povaze Země. Bohužel neexistuje žádná pravda bez lidí, kteří ji chápou.

Attraversiamo.” He couldn’t understand why I liked it so much. Let’s cross the street? But to my ear, it’s the perfect combination of Italian sounds. The wistful ah of introduction, the rolling trill, the soothing s, that lingering “ee-ah-moh” combo at the end. I love this word. I say it all the time now. I invent any excuse to say it. It’s making Sofie nuts. Let’s cross over! Let’s cross over! I’m constantly dragging her back and forth across the crazy traffic of Rome. I’m going to get us both killed with this word.

Každému, kdo se drží historicky nepravdivé - a naprosto nemorální - doktríny, která praví, že 'násilím se nic nevyřeší', bych radil, aby vyvolal ducha Napoleona Bonaparta a vévody z Wellingtonu a nechal je to prodebatovat. Hitlerův duch by mohl soudcovat a v porotě by klidně mohli sedět ptáci dodo, alka velká a holub stěhovavý. Násilí, holá síla, vyřešilo v dějinách mnohem více než kterýkoliv jiný faktor, a opačný názor je jenom toužebné očekávání v té nejhorší podobě. Druhy, jež na tuto základní pravdu zapomněly, vždycky platily svými životy a svobodou.

V roce 1935 uzavřela Anglie prostřednictvím Ribbentropa s Hitlerem námořní pakt. To pro nás znamenalo: Anglie vydává německý národ na pospas Hitlerovi, jen když si s ním tak může udržet mír. Jsme jim lhostejní. Nepřijali ještě evropskou odpovědnost. Nejenže přihlížejí, jak zde vyrůstá zlo, ale dohadují se s ním. Nechají Němce utonout v teroristickém vojenském státě. Jejich noviny sice nacistům lají, ale oni nedělají nic. My v Německu jsme bezmocní. Mohli by ještě – nyní snad bez nadměrných obětí – u nás obnovit svobodu. Nečiní to. Bude to mít důsledky i pro ně a bude je to stát daleko větší oběti.

„Víš, co je největší tragédie na celém světě?“ zeptala se ho Ginger, která jeho slovům nevěnovala tu nejmenší pozornost. „Jsou to všichni ti lidé, kteří nikdy nepřijdou na to, co by chtěli opravdu dělat nebo v čem jsou opravdu dobří. Jsou to všichni ti synové, kteří se stanou kováři, protože jejich otec byl kovář. Jsou to všichni ti lidé, kteří mohli hrát fantasticky na flétnu, kteří ale zestárnou a umřou, aniž v životě uvidí jediný hudební nástroj, takže se z nich místo toho stanou mizerní oráči. Všichni ti lidé s vrozeným, ale nikdy neobjeveným talentem. Možná že se dokonce rodí v časech a místech, kde to vůbec zjistit nemohou.

Řekl jí, že na Lilu myslí ve dne v noci, ale ne s normální touhou, touha po ní se nepodobá té, kterou zná. Ve skutečnosti ji nechce. Tedy, nechce ji tak, jak obvykle chce ženský, aby je dostal pod sebe, obrátil je, převrátil je, rozpáral je, rozmlátil je, dupal po nich a rozdrtil je. Nechce ji, aby si ji vzal a zapomněl na ni. Chce ji s její bystrou hlavou plnou nápadů. Chce ji s její tvořivostí. A chce ji, ne aby ji zničil, ale aby mu vydržela. Nechce ji, aby ji opíchal, to slovo mu ve spojení s Lilou vadí. Chce ji, aby ji mohl líbat a objímat. Chce ji, aby ho hladila, pomáhala mu, vedla ho, rozkazovala mu. Chce ji, aby viděl, jak se v průběhu času mění, jak stárne. Chce ji, aby s ní věci probíral a aby mu pomáhala věci promyslet. Chápeš? Mluvil o ní tak, jak se mnou, se mnou, se kterou se brzo ožení, nikdy nemluvil. Přísahám, že to tak je. Mumlal: můj brácha Marcello, ten debil Stefano a Enzo se svým prdelním ksichtem, co ty z Liny pochopili? Uvědomili si, o co přišli, o co by mohli přijít? Ne, nejsou na to dost inteligentní. Jen já vím, co ona je, kdo je. Já jsem poznal její pravou povahu. A trpím při pomyšlení, jak se ničí.

Na zlomeček věčnosti oběma lodím nic nebránilo ve volné střelbě na protivníka a v tom okamžiku dva různé počítače odstartovaly své palebné plány. Žádný lidský smysl nedokázal postřehnout, co se odehrálo potom; žádný lidský mozek by si to neuměl přebrat. Vzájemná vzdálenost činila dvacet tisíc kilometrů a řízené střely, lasery a grasery dštily zkázu přes tu miniaturní propast vakua jako rozzuření démoni. Ahmed zavrávoral, když jeho bočním štítem bez námahy prošel první graserový svazek. Jeho boky byly opatřeny metrovým pancířem z nejtvrdší slitiny keramiky a kompozitu, jakou se člověk doposud naučil odlévat, a přesto se jí graser prodral pohrdavě snadno. Od strašlivé rány se rozlétly obrovské úlomky a vzájemný pohyb lodi změnil to, co by bývalo kruhovým otvorem, v dlouhou zející trhlinu. Paprsek rozpáral bok lodi, jako když vyvrhovací nůž rozpáře žraloka, a z rány vytryskl vířící cyklon vzduchu, trosek a lidských těl. Ale to byl pouze jeden z osmi takových graserů. Všechny do jednoho zaznamenaly přímé zásahy a na bitevním křižníku nikoho ani ve snu nenapadlo, že by přestavěná obchodní loď mohla nést takové zbraně. Zatímco si zuřivý úder Poutníka s křižníkem pohrával, komunikační obvody zahlcovala kakofonie výkřiků bolesti, šoku i hrůzy a potom se přihnaly řízené střely Q lodě a znovu a znovu křižník probodávaly jednorannými lasery, aby dokončily strašlivé dílo graserů. Zbraňová stanoviště se rozlétala na kusy, výboje bláznivě sršely a kabely syčely, pukaly a explodovaly. Příďová místnost gravitoru vybuchla, když jeden graser zasáhl naplno generátory, a tlaková vlna změnila sto metrů pancéřovaného trupu v pokroucené trosky. Všechny tři fúzní jednotky se automaticky nouzově zastavily a po celé lodi se zavírala vzduchotěsná vrata. Ale v příliš mnoha případech neměla ta vrata v čem zadržovat vzduch, neboť grasery Poutníka se propálily naskrz celým trupem a křižník se převaloval v prostoru jako umírající bezmocný vrak. Ale nezahynul sám. Poutník vypálil o zlomek sekundy dříve než Ahmed - ale jen o zlomeček a na rozdíl od Ahmeda neměl žádný pancíř a žádná hermeticky uzavíratelná oddělení. Byla to obchodní loď, jenom tenká slupka kolem obrovského prázdného prostoru pro náklad, a to nemohla žádná přestavba změnit. Zbraně, které přežily, aby se mohly zakousnout do jeho trupu, byly mnohem lehčí než ty, jež rozpáraly Ahmeda, ale proti tak zranitelnému cíli byly děsivě účinné. Celý pravobok od přepážky třicet jedna dozadu po přepážku šedesát pět byl na padrť. Prázdné doky LAC se rozlétly jako rozšlápnuté sklenice. Zásobníky dva a čtyři byly roztrhány na kusy, stejně jako všechny výmetnice kromě čísla dva. Šest z osmi graserových stanovišť vybuchlo a prakticky celá jejich obsluha zahynula. Jeden laser se prořízl až k jádru lodě, zničil fúzní reaktor jedna a prorazil palubní vězení, z něhož už Randy Steilman a jeho druhové nikdy neměli vyjít před soud, a další se prořízl až na samotnou velitelskou palubu. Můstek zametla tlaková vlna, přepážky a podélníky se trhaly jako papír a zuřící hurikán vytrhl Jennifer Hughesovou navzdory tlumícímu postroji z křesla a odnesl ji do prostoru mimo loď. Její tělo už nikdo nikdy nenajde, ale na tom sotva záleželo, protože svištící příval atmosféry s ní udeřil o okraj trhliny v trupu a na místě jí roztříštil přilbu. John Kanehama zaječel do interkomu, když ho jako oštěp probodla dlouhá letící tříska slitiny. Staršího seržanta O’Haleyho přesekl vejpůl plochý úlomek, dlouhý jako on sám, a Aubrey Wanderman se pozvracel do přilby, když tentýž úlomek prolétl mezi osazenstvem jeho stanoviště a roztrhal Carolyn Wolcotovou a poručíka Jansena. Tento výjev z pekla se po obrovském trupu Poutníka opakoval znovu a znovu. Další výbuchy a odletující trosky zasahovaly lidi, které minula palba Ahmeda, jako by se umírající loď mstila posádce za to, do čeho ji přivedla, a HMS Poutník se potácivě převaloval pryč s nefunkčním pohonem, zničeným hypergenerátorem a s osmi sty mrtvými a umírajícími lidmi v rozbitých odděleních.

Touha státi se nepostradatelným jest pákou pokroku, ale brzdou pokroku jest naše touha, zůstáti nepostradatelnými. NESCHOPNÝ ŘEDITEL se ohlíží žárlivě kolem sebe, aby odstranil každého, kdo by mu mohl přerůsti přes hlavu, kdo by jej mohl nahraditi. Schopný ředitel jest naopak udýchán sháněním a výchovou lidí, kteří by co nejdříve mohli konati jeho práci, protože sotvaže se ji naučil konati, sám už vidí, že je ho třeba o poschodí výše, aby jeho práce dole mohla býti řádně vykonána. Nestará se o to, je-li na dveřích, vedoucích k vrchnímu řediteli, napsáno: „Vstup zapovězen”. Vstoupí, pozdraví zdvořile pana vrchního ředitele a dá mu najevo, že nestojí o jeho křeslo, že chce vykonati jen jeho práci.

Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné "důvody". Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat.

Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motivován zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou zodpovědné za vývoj člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí vývoj určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člověka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění.

Doktor řikal že mám kůži jak nějakej Mastodont nebo co. Ve špitále měli taky rekreační místnost a protože jsem neměl do čeho píchnout jednou jsem tam zašel. Dva maníci tam hráli pimpong a já se po chvíli zeptal jestli bysem to moh taky zkusit tak mě nechali. Prvních pár bodů jsem ztratil ale za chvíli jsem už voba porážel. Teda na takovýho bedniče seš dost mrštnej řek jeden a já jen kejvnul a vod tý doby jsem si chodil zahrát každej den takže věřte

Kdybychom nepodporovali "zelenou" energii, mohli jsme v roce 2012 zrušit daň z nemovitosti a dálniční poplatky a ještě by nám tři miliardy zbyly.

Je Tu Akal Latif' Kaale Likh Na Lekh II Aapn'rde Giriwaan Meh, Sir Niva Kar Vekh Bhram Kee Kooee Thrisana Ras Pankaj Ath Theekhyan Moh Kee Fas Kaatan-har Jagath Gur Gobind Charan Kamal Ta Ke Karho Nivas

Umíte si představit, co se na takových schůzích odehrávalo? Hned na té první jsme zjistili, že se z nás ze všech stali žebráci – prolhaní, vypočítaví, ufňukaní žebráci, všichni do jednoho, protože nikdo neměl právo na vlastní výplatu, neměl žádná práva a žádný příjem, plody jeho práce nepatřily jemu, ale celé ‚rodině‘. A ta mu na oplátku nedlužila vůbec nic a on se mohl odvolávat jedině na svou ‚potřebnost‘. A tak musel veřejně žebrat, aby mu druzí pomohli s jeho potřebami, jako nějaký příživník a darmošlap. Musel přede všemi vypočítávat všechny své trable a svízele, od nedovírajících se šuplíků po manželčinu rýmu, a doufat, že mu ‚rodina‘ hodí nějakou almužnu. Musel se odvolávat na své trable, protože těmi se najednou platilo místo práce. A tak se všechno zvrhlo na přetahovanou šesti tisíců somráků, z nichž každý tvrdil, že je potřebnější než ostatní. Jinak to přece ani nešlo. Umíte si představit, jaký typ lidí byl zticha, protože se styděl, a jaká sorta si žila nejlépe? Ale to nebylo všechno. Na té první schůzi jsme zjistili ještě něco jiného. Objem výroby klesl o čtyřicet procent za ten první půlrok, a tak se rozhodlo, že někdo nepracoval podle všech svých ‚schopností‘. Kdo, ptáte se? Jak se to pozná? Inu, ‚rodina‘ o tom hlasovala. Hlasovali jsme, kdo z nás jsou nejlepší pracanti, a ti pak byli odsouzeni k přesčasům, každý večer, po dalších šest měsíců. K neplaceným přesčasům, protože jeden druhého jsme neodměňovali podle výkonu, ale podle potřebnosti. Mám dodávat, co se dělo dál? A v jaké stvůry se začali měnit dříve slušní lidi? Začali jsme tajit své schopnosti, zvolnili jsme tempo a sledovali ostřížím zrakem, jestli nepracujeme rychleji než ostatní. Co jiného jsme mohli dělat, když jsme věděli, že kdybychom pro ‚rodinu‘ pracovali ze všech sil, nedočkali bychom se díků ani odměny, ale trestu? Věděli jsme, že za každého povaleče, který by nadělal zmetky z celé várky motorů – ať už z nedbalosti, protože nebyl za nic zodpovědný, nebo z opravdové neschopnosti – by ti schopní museli vzniklou škodu odpracovat po večerech a nedělích. A tak jsme se ze všech sil přetvařovali, že nic neumíme. Pamatuju na jednoho mladého dělníka, který u nás zrovna začínal, plný nadšení pro vznešený ideál, chytrý kluk, sice bez diplomu, ale hlavu měl plnou nápadů. První rok vymyslel výrobní postup, který nám ušetřil tisíce člověkohodin. Daroval ho ‚rodině‘. Nechtěl za to nic. Sice by stejně nic nedostal, ale to mu nevadilo. Je to pro dobrou věc, prohlásil. Když pak ale ostatní odhlasovali, že je jedním z našich nejschopnějších, a odsoudili ho k nekonečným přesčasům, asi protože nám toho dal málo, kluk zavřel pusu a přestal myslet. Asi vám došlo, že další rok už nic převratného nevymyslel. Cože nám to pořád opakovali o konkurenci v ziskovém režimu, kde musí člověk soutěžit s druhými o to, kdo odvede nejlepší práci? Že je bezohledná, krvelačná? To jste ale měla vidět, jaké to bylo, když jsme spolu museli soutěžit, kdo odvede tu nejhorší možnou práci. Nejistější cesta, jak zničit člověka, je postavit ho do situace, kdy se nesmí o nic snažit, kdy musí pracovat, jak nejhůř dokáže, den za dnem. To ho zlikviduje rychleji, než kdyby se dal na pití nebo ztratil práci úplně nebo se živil přepadáním bank. My zkrátka neměli na vybranou, museli jsme předstírat neschopnost. Nejvíc ze všeho jsme se děsili toho, že nás někdo začne podezírat ze šikovnosti. To bylo jako hypotéka, kterou člověk nemůže nikdy splatit. A nač by se taky snažil? Svou základní almužnu dostal tak jako tak, ať už pracoval, nebo ne – říkalo se jí ‚příspěvek na bydlení a výživu‘ – a nic navíc by si

Není možné ospravedlňovat věci skrze nějaký osud. Ano, jsme poznamenáni rodinnými, vzdělávacími, společensko-kulturními podmínkami. Je to něco, co si neseme s sebou už od narození, ale neznamená to, že bychom museli naplňovat jakýsi osud. Člověk vidí svět odlišným způsobem, pokud mluví anglicky, španělsky nebo francouzsky. Jsme vycvičeni kulturou, která formátuje náš mozek. Ale musíme s těmito danostmi zápasit, abychom mohli být sami sebou.

Until ignorance, of one’s own Self (the Soul), is removed, illusory attachment (moha) will not go away.

What is attraction (akarshan) in this world? It is open fire and one should be aware of it. Attraction is the open fire. The root of illusory attachment (moha) is indeed attraction.

Who is free from illusory attachment (nirmohi)? The Gnani Purush (the enlightened one). He can see flesh and bones, through and through.

Illusory attachment (moha) is indeed what will keep on biting you until the point of your demise!

To lose awareness of what is helpful or harmful in the worldly life is moh (Illusory vision & attachment).

Egoism’s nature is not Moha (Illusory attachment). Moha’s (Illusory attachment’s) nature is egoism. Moha is the origin of egoism.

Eumaie," řekl ten druhý, "jaký je způsob lidí, o kterém sníš? Jaký by mohl být za tisíc let? Jestliže bohové umořou - kdyby mohli umřít?" "Všechno záleží na tom, jestli si lidé vezou poučení z bohů. Nebo jestli se poučí z vlastní zkušenosti, ze života země, jejího povrchu, z bolesti, z válek. Pokud se poučí od vlastního plemene, pak to možná dopadne dobře. Pak si možná rozdělí moc. Pak možná nebudou mít otroky. Pak se možná budou radit, místo aby válčili, a budou obchodovat a vyměňovat si věci, místo aby drancovali. Pak si možná rozdělí chleba tak, aby všichni měli stejně. Ale to je daleko, nedokážu tam dohlédnout. Nevidím žádný cíl, jenom tuším směr. Za tisíc let nebo dva tisíce let nebo tři tisíce let možná přijde říše člověka." (Břehy a příboj)

As illusory attachment (moha) spread, one sunk deeper and deeper into the pit.

Komplexy jsou zpravidla nevědomé a nevědomé většinou zůstávají. Pak je často projikujeme mimo nás. Projekce je součástí obranných mechanizmů, které naše já používá, aby se chránilo před pocity, které by je mohly narušit. Projikuje je tak na druhé a to tak dobře, že obviňujeme ostatní z nedostatků, které jsou součástí našeho nevědomí.

Three-Step Risk Management Step 1: Determine your maximum dollar risk for the trade you’re planning (never more than 2% of your account). Calculate this before your trading day starts. Step 2: Estimate your maximum risk per share, the stop loss, in dollars, from your entry. I will explain later in this book what the stop loss should be depending upon which specific strategy you are planning to trade. Step 3: Divide “1” by “2” to find the absolute maximum number of shares you are allowed to trade each time. To better illustrate this, let’s return to the example of MOH from a few pages back. If you have a $40,000 account, the 2% rule will limit your risk on any trade to $800. Let’s assume you want to be conservative and risk only 1% of that account, or $400. That will be Step 1. As you monitor MOH, you see a situation develop where the VWAP Strategy (see Chapter 7) may very well work in your favor. You decide to sell short the stock at $50, and you want to cover them at $48.82, with a stop loss at $50.40. You will be risking $0.40 per share. That will be Step 2 of risk control. For Step 3, calculate your share size by dividing “Step 1” by “Step 2” to find the maximum size you may trade. In this example, you will be allowed to buy a maximum of 1,000 shares. In this case, you may not have enough cash or buying power to buy 1,000 shares of MOH at $50 (because you have only $40,000 in your account). So instead you will buy 800 shares or, perhaps, even 500 shares. Remember, you can always risk less, but you are not allowed to risk more than 2% of your account under any circumstance.

„Myslel jsem sami, abychom si mohli pohovořit,“ zamumlal. „Pohovořit - a o čem?“ Procházet a hovořit - opravdu, velmi podivný způsob, jak strávit odpoledne.

Keď už sa rozprávame o tom vodcovstve ," začne a popritom skúma moje prsty, "ani ja som nechcel byť alfou." "Nie?" pýtam sa, pretože ma jeho priznanie prekvapí. "Nie, vlčica," zasmeje sa, "Je to príliš veľká zodpovednosť a ja sám som si neveril, že by som dokázal veliť celej svorke. Lenže teraz mám pocit, že by sme to mohli zvládnuť. Spolu," uprie svoj pohľad na mňa. "Spolu," usmejem sa naňho.

Sám si na vine - to je veľké šťastie! a keď som sa na neho hlúpo pozrel, dodal: "Keby druhí mohli za naše problémy, museli by sme čakať, kým oni niečo urobia alebo sa zmenia. Keď sme si ale na vine sami, môžeme s tým hneď niečo urobiť alebo sa zmeniť.

List poukazuje zvláště na to, že odstraněním Židů ze svobodných povolání se uvolnila místa mnoha českým lékařům, zubním technikům, lékárníkům, umělcům, redaktorům, advokátům, notářům atd. Teprve tím se mohli dostat schopní mladí Češi na vyšší místa jim náležející. Zvláště v bankovnictví se uvolnilo mnoho pracovních míst, jež dosud byla doménou židovského nepotistického hospodářství...

Pro vojensky zdatné nižší šlechtice, ale i neukotvené jedince (od selských synků přes čeledíny až po muže s násilnickými a kriminálními sklony) nastal čas, kdy na sebe mohli upozornit, zajistit si živobytí a eventuálně i vzestup na společenském žebříčku.

Vraj má človek len jeden život. Na internete zistíte, že to nie je pravda. Zadajte si do Googlu svoje meno a uvidíte, koľkí ďalší ho nosia. Sú to ľudia, ktorými by sme mohli byť: úbožiak, športovec, takmer slávny herec, odsúdenec čakajúci na smrť, slávny kuchár, osoba s rovnakým dátumom narodenia ako vy... tiene toho, čo mohlo byť, keby bolo všetko trochu inak.

Už jsem jednou mrtvýho člověka viděl. Bylo to tam, jak jsme bydleli, na trhu v Kaneši. Paní, co tam prodávala pomeranče, srazil minibus; neviděl ho přijíždět nikdo. Já si představoval, že ty pomeranče, který se rozkutálely po zemi, jsou její šťastný vzpomínky a že hledají někoho jinýho, na koho by se mohly přilepit, aby nepřišly vniveč.

Kedysi som veril v ľudstvo... Veril som, že sa dokáže zmeniť. Predsa musíme vidieť, ako ničíme vlastný svet, nie? Musíme prísť do bodu, keď si povieme dosť. Ako by sme mohli byť pred tým zlom slepí? Prešli dlhé desaťročia a nič sa nezmenilo. Naopak, vynašli sme ďalšie spôsoby, ako tejto zemi uškodiť. A mne je z toho zle... Je mi zle z tohto sveta. Ľudia ubližujú ľuďom. Ľudia ubližujú prírode. Ľudia ubližujú zvieratám... A všetci sa na to len pozeráme a prajeme si, aby sa to nejako zlepšilo.

Pro jednoduché hledání je svitkový formát zbytečně složitý a nikdo z dnešních vědců nemá chuť procházet stovkami stránek svitku, než najde to, co potřebuje. V dávných dobách se psaní na svitky papyru nechalo pochopit, ale Řekové i Římané rychle přešli ke kodexovému formátu, protože vyhledávání v něm bylo daleko snažší a mohli se kdykoliv vrátit na začátek (či přeskočit na konec). Zdá se to logické, ale lidé, kteří používají internetové knihy (ať už on-line nebo v úpravě pro internetového čtenáře) stále postrádají tuto možnost snadno přeskakovat z místa na místo v textu.

Stále čakám, že Červený kríž objavil niekde doteraz neznámy tábor, kde umiestnilil všetkých tých, ktorých údajne splynovali. Každý deň mám pocit, že takáto správa musí prísť. Veď nemohli len tak nahnať do plynu státisíce, milióny ľudí. Ale na druhej strane, veľmi dobre viem, že mohli. Bola som tam. Videla som to. Ten dym zo spalovaých tiel.

The un-re-examined life is not worth living

On quickly climbing shaky stairs, I am not afraid of what might be up there, the upper unknown, on the contrary, i love it, I love the adrenaline rush climbing each stair. Satirically, The fear of the unknown can probably be overridden by love, happiness, and knowledge.

Měl by sis přestat brát plnými hrstmi věci, které ve skutečnosti nechceš... protože nakonec by ti taky mohly zůstat napořád.

(Don’t let the media fool you, ang moh. An absent education often only exacerbates a fierce intelligence, and lipstick’s the woad of the modern Amazon.)

...but if there is a worry in the Royal Family now that Charles is past thirty, it is less about derring-do than marrying-won't.

He was glad to see the Member of Parliament, Mr. Foot, though...

Caught in the shine of the monument's floodlights, Foot, with his long white hair, looked like an Old Testament prophet.

Soon after five the Prince left the hall with Mr. Foot for possibly the strangest piece of ritual in the day.

English: "A dadascientist provokes in a way, so scientists and philosophers try to think other ways than they were taught to, so they could discover something new easily." Česky: „Dadavědec provokuje tak, aby vědci a filosofové zkoušeli přemýšlet i jinak než se naučili, aby mohli snáze objevit něco nového.

Čečenci sice mohli být s výsledkem první války vcelku spokojení, ale spektakulární porážka bývalé supervelmoci jim poněkud stoupla do hlavy, takže se (někteří radikálnější z nich) rozhodli osvobodit od nevěřících ruských imperialistů celý Kavkaz.

S oligarchy a mafiány nezatočil, spíš s nimi uzavřel nepsanou dohodu – pokud budete loajální mému režimu, můžete si dál dělat všechny nekalosti, na které jste byli zvyklí a nechat si všechno, co jste si nakradli a ještě nakradete. Ale pokud mému režimu loajální nebudete, tak vás zničím! Fyzicky i ekonomicky. Většina oligarchů a mafiánů na tuto dohodu přistoupila. A z těch, kteří na ni nepřistoupili (jako byli třeba Michail Chodorkovský a Boris Berezovský), udělal Putin exemplární odstrašující příklad. Zabavoval jim majetky a trestně je stíhal za korupci a tunelářství. Tato trestní stíhání byla pravděpodobně oprávněná, ovšem vycházela primárně z toho, že tito lidé byli jeho kritiky. Oligarchové a mafiáni, kteří se stali jeho stoupenci, se naopak ocitli pod státní a policejní ochranou a mohli krást a tunelovat vesele dál.

Copilot přečetl celý veřejný archiv kódu GitHub, který se skládá z desítek milionů repozitářů, včetně kódů řady nejlepších světových programátorů. A to je také důvod pro mizerný kód. Jazykové modely ukazují, jak v průměru píše většina lidí. Nemají žádná měřítka pro to, co je špičkové a co podprůměrné. Za dobré považují převažující řešení, nikoli to nejlepší. Copilot nemá jak rozlišit rychlý a přehledný kód od mizerného. Většina kódů na GitHubu je podle softwarových standardů dost stará a z definice napsaná průměrnými programátory. Copilot vyplivne svůj nejlepší odhad, co by tito programátoři mohli napsat, kdyby psali stejný soubor jako vy.

Obsah by je rozrušil, mohli by odejít či snížit frekvenci svých návštěv, což by Facebook finančně poškodilo. Smazání obsahu není cenzura, ale ochrana investice, hlásá liberální kapitalismus. Málokdo si uvědomuje, že tento přístup k obsahu má stejný a často horší dopad než cenzura.

DERMATOLOGY Who is a dermatologist? A dermatologist is a doctor who specializes in treating skin, hair, and nail problems. Dermatologists are trained to diagnose and treat over 3000 skin problems, including acne, eczema, and psoriasis, as well as perform cosmetic procedures. What types of procedures are available at skingoalsclinic? Our dermatologists can perform a wide range of procedures, from simple skin tag removal to more complex skin cancer treatment. Our dermatologists frequently perform the following procedures: 1. Biopsies. 2. Laser treatment. 3. Surgical removal. 4. Cryotherapy. 5. Sclerotherapy. 6. Mohs surgery. 7. Chemical peels. 8. Injections for cosmetic purposes. 9. Dermabrasion. For more information kindly visit or contact 0331 1117546

In a café, order something, then ask the waiter for the Wi-Fi (“wee-fee”) password (“mot de passe”; moh duh pahs).

Prečo sa tak dlho pripravujeme na to, aby sme mohli robiť, čo chceme, namiesto toho, aby sme to, čo chceme robiť, robili hneď?

Neskôr doma: čo máme my Juhoši spoločné s Vietnamcami? A už som sa v tej troche vedomostí o Vietname (čítal som o vojne vo Vietname, dvakrát som ochutnal ich jedlo, poznal som jedného Vietnamca zo školy) pokúšal hľadať dôvody, pre ktoré by ostatní túto krajinu a jej obyvateľov mohli nenávidieť. A čo bol najväčší horor: vyhodnocoval som, v čom som ja ako Juhoslovan iný, v čom som lepší, aby som sa aspoň trochu uistil, že nám, tým dobrým, nič podobné nehrozí.

[...] rodičia sa na verejnosti rozprávali po srbochorvátsky už preventívne potichu. Tomu, kto dodržiaval pravidlá, aj také, ktoré vôbec neboli pravidlami, sa dá, teda aspoň my sme mali taký dojem, skôr odpustiť, že je tu ako migrant. A s každým pravidlom, ktoré nám tu bolo pripomenuté, nám zároveň pripomenuli: tu nie ste doma. Časom sme spoznali predsudky a naučili sme sa byť tými, ktorých majú na mysli, bez toho, aby sme boli takí. Agresívni a primitívni a nelegálni. Cibuľky a klíčky. Vysťahovaní iba preto, aby sme mohli začať s inváziou. V princípe sme robili osvetovú činnosť tým, že sme sa správali, ako by sme sa správali všade: ako ľudia, ktorí náhodou nemohli byť tam, kde by boli najradšej. Nemuseli sme sa pretvárať.

The Hanoverians are always a bit touchy about history,” Moh said. “But right now I think it’s the future that’s bugging them.

Ovšem když už to musí být, mohli bychom se něco přiučit od zvláštního typu soutěže, která by mohla být metaforou pro celou společnost. A tou je masový běh. Absolutní většina běžců je dopředu smířená s tím, že skončí v poli poražených. A právě proto vládne při těchto bězích tak srdečná atmosféra, proto jsou tak populární. Nikdo vám nebrání snažit se běžet co nejrychleji, ale váš osobní čas nikoho nezajímá. Všichni jsou si při takovém běhu rovni a je úplně jedno, na kterém místě skončíte, ačkoli vám nikdo nebrání radovat se z pomyslného úspěchu. Důležité je jen to, že jste se z vlastní vůle ocitli v této výjimečné pospolitosti lidí, kteří mají radost z toho, že běží.

Ale proč potom liberální demokracii v mnohých zemích popírají? Jedním z důvodů je určitě skutečnost, že soutěž tak úplně férová není. Bohatí vítězové mění pravidla, aby mohli bohatnout ještě víc, a míra sociální nerovnosti pobuřuje každého, kdo má jen špetku citu pro to, co je spravedlivé. Hlubší problém ovšem může spočívat v tom, na co upozornila historička Anne Applebaumová ve své knize Soumrak demokracie. Tento nový druh režimů se opírá o mnohé voliče, kteří už mají plné zuby „meritokracie, politické soutěže a volného trhu, tedy principů, z nichž už z definice neměli prospěch ti méně úspěšní“. Jinými slovy, liberální demokracie vytvořila za dekády své existence příliš úzkou vrstvu vítězů a příliš velkou masu poražených, tedy průměrných, kteří mají pocit neúspěchu. Ti se teď bouří a žádají své místo na slunci, nenávidí elity, které obviňují z toho, že se v jejich konkurenci nedokázali prosadit.

Nosotras siempre hemos sido lo que nunca seremos.

Té čtvrti se říká Košíře. Na sklonku 18. století ji založilo několik cikánských rodů, které se živily mj. mistrovsky pletenými rohožemi a košíky. Na obří koše, zvané Kokory, ovšem potřebovali rákos. Za průchod k bahnitým břehům Vltavy na nich obyvatelé Smíchova vyžadovali poplatek. A vzniklo napětí. Obyvatelé Košíř, a to i ti chudí, se pyšnili překrásnými pestrobarevnými rohožemi porůznu zavěšenými i v těch nejnuznějších příbytcích. I ten nejubožejší podruh byl obdarován takovým kouzelným kobercem. V každém z nich byly obratnými tkalci a pletací vetkány celé příběhy, pocházející snad ještě z pravlasti košíkářů, zándžuovské Indie. Na kobercích a rohožích se objevovala neznámá zvířata a podivné tropické květy, které vydávaly těžkou omamnou vůni ještě den po dopletení. Do rohoží byly často vetkány ženské a mužské postavy v okamžiku splynutí a snad i vyobrazení dávných bohů; jejich předávání prý bývalo doprovázeno tajemnými rituály, o kterých po Praze kolovaly ty nejdivočejší pověsti. Dar zbohatlého pašeráka a pozdějšího lihovarníka Klestky ovšem kobercovou slávu překonal. Zrcadla ve velikosti středně rostlého dospělého muže byla opravdovou senzací. A lidi se viděli. Toho rána se obdarovaní, vymydlení, dychtiví a ve svém nejlepším oblečení, postavili před nová zrcadla, celé rodiny, a to, co spatřili... pověst vypráví, že tehdy ráno byli městští strážníci zaskočeni hromovou explozí smíchu. Od těch dob se městské krajině okolo křižovatky říká Smíchov. To, že název vznikl díky pohotovosti policie, jistě není náhodou. Označení Smíchov patřilo a patří především onomu neklidnému území mezi řekou a křižovatkou —je to místo, kde občas mizí lidé —a právě nad křižovatkou kdysi rabi Leraja spatřil vznášet se svého duchovního učitele Abrahama Anděla; Abraham Anděl se procházel nebem, vysoko nad věřícími, kteří si mohli vyvrátit krky... poté Anděl zbožnému houfci pokynul, bylo to znamení... tehdy se právě vzedmula jedna z mohutných utečeneckých vln, především polští chasidé prchali před morovou ranou kozáckých nájezdů. A rabi Leraja, proslulý moudrostí i učeností daleko za hranicemi svého, nyní vypáleného a vydrancovaného štetlu, byl představenými smíchovské obce povolán do Prahy. Toho rána, vyprávěl později učený rabi, se nad střechami vznášel smích, smích, který sílil a pak jako by prošel křečí, náhle ve vzduchu strnul a padal na zem v podobě krup... toho památného rána spatřil rabi z vozu plného dětí, žen a kejhajících housat onoho Anděla a poručil zastavit. Stanul, z vděku se dotkl země a nařídil sbírku. Sjejí pomocí byli uplaceni pražští radní a rabi Leraja se svým houfcem zůstal. A na památku onoho zjevení nechal moudrý rabi u křižovatky, které se od těch dob říká Anděl, postavit synagogu.

In the enormous gardens behind Buckingham Palace, the duke of Norfolk marked out an imitation Caernarvon Castle and moved members of the Royal Family about as if they were pieces in an Alice-In-Wonderland chess game.

Laura Jo's [Watkins] father was an American admiral, and she combined the sex appeal of Jean Harlow with the Doris Day air of the girl next door, though some of Charles's Jupiter colleagues found her a bit pushy.

She's an ang moh, all right — the name that locals give expats in Singapore. It's not a compliment. It means 'red-haired'. Sunburnt, gin-soaked colonials, wild with heatstroke, screaming unchecked at their native servants.

The world is nothing but comprised of two elements, Moh and Maya, i.e. Attachment and Illusion.

Láskou jste mohli zničit svět a nebyli byste první.

It was the summer of 1969, about two years after I was shot down, that I received an unusual tap code message. It had made its way slowly to the Zoo through a dozen cells in three different buildings to reach me. Like all messages, it was abbreviated and came through as: “LT U NOMINATED 4 MOH.” I was the only POW with these initials so it had to be me.

„Naštěstí nahoře nevěděli, že Turing je homosexuál, jinak bychom také mohli prohrát válku.

Řekli mu, že nebýt homosexuálních mužů, neměli by Pozemšťané žádné děti. Mohli je ale mít bez homosexuálních žen. Nemohli by je mít, kdyby nebylo žen, starších pětašedesáti let. Nemohli by je mít, kdyby nebylo jiných dětí, které žily jen hodinu nebo ještě méně po svém narození. A tak dále. Pro Billyho to bylo entepente.

Ať už jste návrhář nebo ilustrátor, očekává se od vás, že budete každý den vykazovat tvůrčí činnost. Nezáleží na tom, zda máte náladu na kreslení nebo ne. Zřídkakdy si můžete dopřát takový luxus, abyste mohli čekat na to, až vás něco inspiruje a vy se budete moci posunout v projektu dál.

Není nic nepříjemnějšího než chvástalové, kteří musejí neustále komentovat své pocity. Kvůli nim vznikají sváry a pochybnosti, které by nakonec mohly vést ke smrtícímu jedu.

Tisíce chlapců ztrácíme každý den tím, že je necháváme vyrůstat v bezcharakterní, neužitečné lidi. Mnozí z nich by mohli být zachráněni, kdyby vyrůstali v dobrém prostředí a v dobrých podmínkách právě v tom životním období, kdy jsou vnímaví a schopní změny.

Další věc, kterou lidé nechápou, je moje sbírka nacistických suvenýru, jež se začala dost rozrůstat, poté co jsem se přestěhoval do Státu. Předměty z druhé světové války mezi lidmi kolovaly, co si pamatuju. Koneckonců jsem se narodil v roce, kdy válka skončila, a lidé si tehdy domu nosili nejrůznější věci jako suvenýry. Když jsem přijel do Ameriky, měl jsem jednu dýku a dvě medaile, možná nějakou vlajku a železný kříž, to bylo všechno. Jako s každým koníčkem, čím více se do něho člověk zabere, tím zajímavějším se stává. Takže teď mám obrovskou sbírku předmětu z doby hitlerovského Německa – dýky, medaile, vlajky, všechno možné. Tohle všechno připomíná něco, co se skutečně stalo, je to zkrátka historie (z větší části, neboť nacismus stále existuje, byť jen okrajově). Nechápu lidi, kteří si myslí, že pokud budou něco ignorovat, tak to zmizí. To se teda pletou, jakmile něco ignorujete, akorát to nabývá na síle. Evropa ignorovala Hitlera dvacet let. V roce 1936 jsme ho mohli porazit: francouzská armáda ho mohla vyhnat z Porýní a byl by vyřízený. Vlastní lidé by ho svrhli. Ale Francouzi utekli, jako vždy a nechali ho tam napochodovat. Výsledkem bylo vyvraždění čtvrtiny světa! Navíc si vezměte, že Hitler byl nekuřák, abstinent a vegetarián, nosil oblek a měl krátké vlasy. V kterékoliv restauraci v Americe by ho byli obsloužili, na rozdíl od Jesseho Owense, hrdiny olympiády z roku 1936.

Jsou to lidé, kteří mají skrytou vadu osobnosti – nízké sebepojetí. Hluboko uvnitř je pocit, že jejich osoba má malou cenu, a to je nutí vyhledávat prestiž ne prostřednictvím vytváření nebo vylepšování vlastních výsledků, ale skrze vytváření či vylepšování asociací s výsledky druhých. V naší kultuře se daří několika variantám tohoto druhu. Klasickým příkladem jsou ti, kdo se vytrvale ohánějí slavnými jmény. Další představují fanynky rockových kapel, které nabízejí sexuální laskavosti za právo vykládat kamarádkám, že byly chvilku „s“ proslulým muzikantem. Bez ohledu na to, jakou formu na sebe chování těchto jedinců bere, má jedno společné téma – poměrně tragické vyhlídky na úspěch, jehož by mohli dosáhnout sami.

Revenge may be sweet, but forgiveness is sweeter.

Proto tedy historicky naprostou většinu českých příjmení přechylujeme - abychom je mohli skloňovat pomocí ženských pádových koncovek.