Moc Quotes

Když jde o Židy, Poláci moc popichovat nepotřebují!

Nejdůležitější věci se odehrají v skrytu, protože tím, jak zůstávají utajeny naší mysli, nad námi získávají moc.

As well, they used their B-52 bombers to drop thousands of tons of bombs which included napalm and cluster bombs. In a particularly vile attack, they used poisonous chemicals on our base regions of Xuyen Moc, the Minh Dam and the Nui Thi Vai mountains. They sprayed their defoliants over jungle, and productive farmland alike. They even bull-dozed bare, both sides along the communication routes and more than a kilometre into the jungle adjacent to our base areas. This caused the Ba Ria-Long Khanh Province Unit to send out a directive to D445 and D440 Battalions that as of 01/November/1969, the rations of both battalions would be set at 27 litres of rice per man per month when on operations. And 25 litres when in base or training. So it was that as the American forces withdrew, their arms and lavish base facilities were transferred across to the RVN. The the forces of the South Vietnamese Government were with thereby more resources but this also created any severe maintenance, logistic and training problems. The Australian Army felt that a complete Australian withdrawal was desirable with the departure of the Task Force (1ATF), but the conservative government of Australia thought that there were political advantages in keeping a small force in south Vietnam. Before his election, in 1964, Johnston used a line which promised peace, but also had a policy of war. The very same tactic was used by Nixon. Nixon had as early as 1950 called for direction intervention by American Forces which were to be on the side of the French colonialists. The defoliants were sprayed upon several millions of hectares, and it can best be described as virtual biocide. According to the figure from the Americans themselves, between the years of 1965 to 1973, ten million Vietnamese people were forced to leave their villages ad move to cities because of what the Americans and their allies had done. The Americans intensified the bombing of whole regions of Laos which were controlled by Lao patriotic forces. They used up to six hundred sorties per day with many types of aircraft including B52s. On 07/January/1979, the Vietnamese Army using Russian built T-54 and T-59 tanks, assisted by some Cambodian patriots liberated Phnom Penh while the Pol Pot Government and its agencies fled into the jungle. A new government under Hun Sen was installed and the Khmer Rouge’s navy was sunk nine days later in a battle with the Vietnamese Navy which resulted in twenty-two Kampuchean ships being sunk.

Pokud to provedu v kyslíkové atmosféře, horký a čerstvě uvolněný vodík exploduje. Nakonec vznikne spousta vody, ale já budu moc mrtvý na to, abych to ocenil.

Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.

Ale já se takovejch moc pěknejch věcí bojím.

To je veľmi jednoduché. Ide o moc a ekonomický alebo skupinový záujem. Politická strana je napoly eseročka a napoly mafia. To sú tvrdé pomenovania, ale sú presné.

Sta je dobro? — Sve sto u coveku podstice osecanje moci, volju za moc, moc samu. Sta je rdjavo? — Sve sto potice iz slabosti. Sta je sreca? — Osecanje da moc raste — da je savladan neki otpor.

„O lásce jsem četla,“ ohradila jsem se a snažila se přitom nepůsobit moc přísně. „Drahoušku,“ obrátila se na mě teta Lillian a položila mi dobromyslně ruku na paži. „Někdy nestačí o něčem jen číst.

Poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc, a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž vítanou rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu.

„Když máte zničenou kostru, nemá tělo žádnou oporu a maso se rozteče, následuje gravitační sílu, dokud ho nezastaví rigor mortis. Zvláštní, že jo?“ Mlčky hleděli na tělo, dokud se Hagen náhle neotočil a neodešel. „Moc informací?“ zeptal se Bjørn Holm.

Mimo psa je kniha nejlepší přítel člověka. Uvnitř psa je moc velká tma na čtení.

Pak jsem viděl něco, co asi moc lidí v dějinách planety nevidělo. Bruce Lee by vrátil kimono a odešel do ústraní.

V armádě jsou jen dvě velikosti - moc velká a moc malá.

Myślała algorytmami o wszystkim - ale pomimo niesamowitego potencjału w abstrakcyjnym myśleniu, jej moc obliczeniowa kończyła się przy najprostszych, życiowych niuansach.

Moc ti to nejde. Je vidět, že jsi proležel celý život v knihách. U nás i rabín umí postavit dům.

Právo máme ve skutečnosti jen tehdy, máme-li zároveň moc za ně bojovat. Tam, kde je naprostá bezmocnost, je pouze možnost na ideální právo duchovně apelovat.

Potęga, wieczysta Potęga, Moc nieprzeparta!!

Jsem vědec! Konečně se někam dostáváme! Nejvyšší čas, abych použil vědu. "Výborně, geniální mozku, vymysli něco!" ... Mám hlad. "To ses moc nevyznamenal, mozku.

Nesnáším její úsměv za to, jak moc ho miluju.

Covek- ima razne moci. Moc racionalnog razmisljanja. Moc razlikovanja dobrog od loseg. Moc maste i kreativnosti. I toliko drugih moci koje otkrijemo ili pak, nikada ne saznamo da imamo.

Priateľstvo nadovšetko. Priateľstvo je viac ako talent. Je viac ako moc. Rovná sa takmer rodine. Na to nikdy nezabudni. Keby si sa ohradil múrom priateľov, nemusel by si ma prosiť o pomoc.

Rozhodně mi tato krize pomohla vyřešit mou nesnáz dost rychle ve prospěch teorie, že všechny zázraky byly příběhy vymyšlené, aby pomohly lidem porozumět věcem „živěji“, i když se dostávaly do rozporu s přirozenými jevy. Myslel jsem si, že je příroda sama o sobě moc zajímavá, a nechtěl jsem, aby se takto překrucovala. A tak jsem postupně dospěl k nedůvěře v celý systém náboženství.

Gideon mě téměř nepozorovane navedl dál do rohu, aby mezi námi a návštěvníky stál písací stůl, což mě moc neuklidnilo, protože se jednalo o nanejvýš křehký rokokový model. Rustikální dub by mi byl milejší.

Podle jeho názoru by bylo neopatrné se domnívat, že mrtví nemohou nijak ovlivňovat svět, protože mají velkou moc a jejich vliv se nejvíc projevuje na těch, kteří to nejméně tuší. Prohlásil, že lidé nechápou, že to, co mrtví opustili, není sám o sobě žádný svět, ale jen obraz světa v lidském srdci. Zdůraznil, že svět nelze opustit, neboť je věčný bez ohledu na to, v jakém stavu se nacházejí věcí v něm obsažené.

lépe nechat náboženství stranou a vypořádat se s duchem netolerance, církevnické demagogie a znásilňující politiky, jež zneužívá jisté duševní závislosti svých věřících té či oné strany k stranickému zápasu o moc.

Žádná společnost nikdy neměla sílu, žádný vůdce odolnost a žádná víra energii nutnou k tomu, aby své zákony prosadila trvale na celém světě. Univerzální moc se prokázala jako nedosažitelná a islám v tomto bodě není výjimkou.

Nie rozumiesz, bo nie wiesz jak wielka jest niszcząca moc władzy. Nadal wierzysz, że można wszystko rozwiązać dzięki logice, że ludzie posłuchają głosu rozsądku, bo przecież w gruncie rzeczy w obliczu Boga wszyscy jesteśmy równi.

Vám se zdá, že dítěti pohádku jenom opakujete; ale pro dítě se pohádka neopakuje, nýbrž prostě trvá; proto se nesmí měnit. Jsou věci, které musí být pořád stejné, jako například modlitba; její tajemná moc je ta, že se člověk se stejnými slovy vrací do stejného stavu mysli; je to nejspíš jakýsi zvláštní pocit jistoty. Píseň se nesmí zpívat, jak by se kdy komu zachtělo; kdo ji zpívá, přijímá její neměnný melodický i slovní pořádek; kdyby chtěl zpívat pořád něco jiného, zpíval by podle všeho velmi falešně.

,,Ostatní mně nevidí," řekl ten malý duch. ,,Já vím," přikývla jsem, ,,Jmenuju se Gwendolyn. A ty?" ,,Pro tebe ješte pořád doktor White." ,,Jmenuju se Robert," řekl duch. ,,To je moc pěkné jméno," konstatovala jsem. ,,Děkuji," řekl doktor White, ,,Ty máš zase pěkné žíly.

„Ještě sis mě neproklepla?“ Teď se ušklíbla Shannonová. „Samozřejmě že jo. Ale moc toho o tobě není. Nezdá se, že bys žil příliš vzrušující život.“ „Taky se řídím tím, co říkají Číňani. Vzrušující život přej jenom nepřátelům. Ale jak se zdá, někdo mi ho v poslední době přál.

Nóó," odpověděl Zim, "dejme tomu, že jediný, co máte, je nůž. Nebo ani to ne. Co uděláte? Prostě se jen pomodlíte a zhebnete? Nebo do toho pudete a donutíte ho zaplatit? Synu, tohle je opravdový - nejni to žádná šachová partie, kterou můžete vzdát, když zjistíte, že už jste moc pozadu.

Lecz tyle tysięcy dni był pod śledztwa probą, Tyle tysięcy nocy rozmawiał sam z sobą, Tyle lat go badały mękami tyrany, Tyle lat otaczały słuch mające ściany; A całą jego było obroną – milczenie, A całym jego były towarzystwem – cienie; Że już się nie udało wesołemu miastu Zgładzić w miesiąc naukę tych lat kilkunastu. Słońce zda mu się szpiegiem, dzień donosicielem, Domowi jego strażą, gość nieprzyjacielem. Jeśli do jego domu przyjdzie ktoś nawiedzić, Na klamki trzask on myśli zaraz: idą śledzić; Odwraca się i głowę na ręku opiera, Zdaje się, że przytomność, moc umysłu zbiera: Ścina usta, by słowa same nie wypadły, Oczy spuszcza, by szpiegi z oczu co nie zgadły. Pytany, myśląc zawsze, że jest w swym więzieniu, Ucieka w głąb pokoju i tam pada w cieniu, Krzycząc zawsze dwa słowa: «Nic nie wiem, nie powiem!» I te dwa słowa – jego stały się przysłowiem; I długo przed nim płacze na kolanach żona I dziecko, nim on bojaźń i wstręt swój pokona.

Być obcym to być wolnym. Mieć za sobą wielką przestrzeń, step, pustynię. [...] Mieć swoją historię, nie dla każdego, własną opowieść, napisaną śladami, jakie zostawia się po sobie. Wszędzie czuć się gościem, domy zasiedlać tylko na jakiś czas, nie przejmować się sadem, raczej cieszyć się winem, niż przywiązywać do winnicy. Nie rozumieć języka, przez co widzieć lepiej gesty i miny, wyraz ludzkich oczu, emocje, które pojawiają się na twarzach niby cienie chmur. Uczyć się cudzej mowy od początku, w każdym miejscu po trochę, porównywać słowa i znajdować porządki podobieństw. Trzeba tego stanu uważnie pilnować, bo daje ogromną moc.

Teoreticky se to může stát, že ho nerozená mezi ostatními tvářemi a prostě ho mine. Snad. To je smutná představa, ale ještě smutnější se mi zdá možnost, že ho pozná a nedokáže s ním navázat vztah. Ale nejhorší asi je, když s ním ten vztah naváže - a pak ho z nejrůznějších důvodů ztratí, to je moc zlé. Těch důvodů je asi celá paleta.

Stejně jako novodobé otrokářství nevzniklo z nenávisti vůči Afričanům, ani moderní výrobu masa nevede nějaká nevraživost. V obou případech jde o lhostejnost. Konzument vajec, mléka a masa se málokdy zamyslí nad osudem kuřat, skotu nebo prasat a často slyšíme, že se zvířata od strojů ani moc neliší, nevnímají a necítí, a proto nemohou trpět.

To, co všem okolo připadá jako drobnost, je pro mě skutečný problém, o kterém se ale bojím mluvit, protože pak většinou následuje „nemysli na to, jsou horší věci v životě, moc to hrotíš a přitom je to taková blbost“ a moje oblíbené „nech to plavat, usmívej se a ono to přejde“. Nejde na to nemyslet, v tu chvíli je to nejhorší věc v životě. Pro mě to není blbost, a i když se pořád usmívám, neznamená to, že nejsem smutná.

- Powiedz mi, jesteś przecież wróżką, czy nie możesz mi dać jakiego talizmanu, napoju, cudownego ziela czy czegoś w tym rodzaju, żeby ze mnie zrobić przystojnego mężczyznę? - Na to magia nie ma środka, proszę pana - odpowiedziałam dodając w myśli: "Kochające oczy byłyby tym talizmanem; i dla takich oczu jesteś wystarczająco urodziwy, a surowość twej twarzy ma większą moc niż uroda." - Pan Rochester i Jane Eyre "Jane Eyre

Když nás něco rozzlobí až do nepříčetnosti, nepřipustíme si, že příčina našeho hněvu nemusí spočívat jen mimo nás, ve věci nebo osobě, která nás rozzlobila. A tak svěřujeme věcem moc, jež nás může přivést do stavu hněvu, případně způsobit poruchy spánku nebo trávení. Předmět, na nějž jsme narazili, pak bez váhání a zábran odsuzujeme a láteříme tedy na nevědomou část sebe samých, kterou jsme promítli do rozčilujícího objektu.

Když mluvím o „provokování“, nemám tím na mysli, že by nevědomí bylo do jisté míry uraženo a – jako staří bohové – ze žárlivosti nebo ze msty člověku učinilo příkoří. Myslím tím spíš cosi jako psychickou dietní chybu, která vyvede mé zažívání z rovnováhy. Nevědomí reaguje automaticky jako můj žaludek, který se obrazně řečeno na mně mstí. Když si osobuji moc nad nevědomím, tak je to psychická dietní chyba, nepřípadný postoj, jemuž by se člověk měl v zájmu svého vlastního blaha raději vyhnout.

Jakmile se jednou vláda pustí do plánování ve jménu spravedlnosti, nemůže odmítnout odpovědnost za osud nebo postavení všech. V plánované společnosti budeme všichni vědět, že jsme na tom lépe nebo hůře než ostatní ne vzhledem k okolnostem, které nikdo neřídí a jež nelze s jistotou předvídat, nýbrž proto, že to nějaká autorita chce. A celé naše úsilí směřující ke zlepšení našeho postavení bude muset mít za cíl nikoli předvídání a co možná nejlepší přípravu na okolnosti, které nemůžeme řídit, nýbrž ovlivňování autority, která má veškerou moc, v náš prospěch.

Czy wkrótce umrę?" Przypominam sobie, że zadałem to pytanie w trakcie ekstazy. Dostałem wspaniałą odpowiedź, precyzyjną i nieprecyzyjną zarazem. Nieprecyzyjną, gdyż moc nie informowała mnie, kiedy umrę. Precyzyjną, bo wyjaśniła mi, że nastąpi to we właściwym czasie i będzie cudowne. Musiałem się nauczyć zaakceptować to wydarzenie, ba, nawet je polubić. Ten dzień okaże się miłą niespodzianką! Śmierć nie przyniesie mi końca, lecz zmianę formy. Wymknę się z tej ziemi, żeby zyskać inną ojczyznę, nieznaną wcześniej jedność. W całkowitym spokoju zgłębię tajemnicę śmierci, tak samo jak tajemnicę życia: z ufnością!

Stastie sa da vidiet len v spatnom zrkadle. Zajtrajsok? Pozri nan. Uz je tu. Masakruje nase nadeje, prinasa marnost do buducnosti, gniavi nase sny. Modlil som sa za nas, Gaby, modlil som sa tolko, kolko som vladal. Cim viac som sa modlil a cim viac nas Boh opustal, tym silnejsie som veril v jeho moc. Boh nas skusa, aby sme mu dokazali, ze o nom nepochybujeme. Hovori nam, ze najvacsia laska sa rodi z dovery. Nesmieme pochybovat o krase sveta, ani pod burlivou oblohou. Ak ta neprekvapi kikirikanie kohuta ci svetllo nas hrebenmi hor,ak uz neveris v dobro svojej duse, tak uz nebojujes, to akoby si uz bol mrtvy.

V rozepjaté a zadumané „ruské duši“ (jak o ní ruští myslitelé posléze začali hovořit) prodlévalo přesvědčení, že jednou veškeré ruské snahy a rozpory dospějí k rozkvětu, pouť Ruska se prokáže jako platná, jeho výkony se dočkají chvály, pohrdání Západu se překlopí v úžas a obdiv, země sloučí moc a rozlehlost Východu s kultivovaností Západu a mravní silou pravé zbožnosti a Moskva – „třetí Řím“ a dědic padlé Byzance, jejíž car je „následníkem východořímských caesarů, pořadatelů církve a jejích koncilů, jež ustavily samotné krédo křesťanského náboženství“ – bude hrát rozhodující roli v nastolení nové epochy celosvětové spravedlnosti a bratrství.

Oči má šedé. Vlasy má rozcuchané a mokré. Prsty má jako buřtíky. Nehty má pokousané a polámané. Zuby má křivé, rozeklané. Má prázdný pohled, a když jste jí poblíž, vzbuzuje ve vás pocit nepřítomnosti, který se nedá slovy vyjádřit. Jejím znakem je prsten s háčkem. Jednoho dne se vám ten háček zadře do srdce. Popsat ji znamená vyjádřit, co je a proč je: přijde, když naděje pomine. Je v tisících čekáren a prázdných ulicích, v budovách ze šedého betonu a v bezejmenných hotelech. Je na druhé straně každého zrcadla. když tě oči, které se na tebe dívají, znají až moc dobře. Stojí a čeká a v jejím postoji ti už bolest neříká, abys žil, a v její přítomnosti je radost nepředstavitelná.

„… příznakem osamělosti je silná touha tento stav nějak změnit. Nedosáhneme toho silou vůle ani tím, že budeme víc chodit mezi lidi, ale navázáním důvěrných vztahů. To se snadno řekne, ale je-li příčinou osamělosti bolestná ztráta, vyhnanství nebo předsudky, jsou strach, nedůvěra, ale zároveň i touha po společnosti zcela oprávněné „… čím jsme osamělejší, tím hůře se ve společnosti orientujeme. Osamělost nás porůstá jako plíseň nebo srst, je to izolační vrstva, brání nám v navazování vztahů bez ohledu na to, jak moc po nich prahneme. Osamělost bobtná, je čím dál větší a zapouští kořeny. Jakmile na nás dolehne, hned tak se jí nezbavíme.“ Olivia Laingová, Osamělé velkoměsto (The Lonely City)

Wszechświat okazuje swa moc na moich oczach, ale choć mógłby mnie zachwycic, przytłacza. Zostałem do niego przygwożdżony żywcem. Mam zawroty głowy. Przy nim staję się coraz mniejszy. Jestem, jednak obiecano mi, że będę nikim. Tylko tędy przechodzę. Moje istnienie okazuje się skończone, wpisane między dwa absurdalne zdarzenia, moje narodziny i moją śmierć. Czeka mnie rozstanie, okrutne i nieodwołalne: rozstanie ze światem, rozstanie z bliskimi, rozstanie ze sobą. Zerwanie. Jestem pewien tylko jednego: że wszystko stracę. Jakiś głos w głębi mnie śmieje się szyderczo: "Ciesz się! Twój strach przed śmiercią stanowi dowód, że żyjesz! Dopóki myślisz, że nie będziesz nikim, jeszcze jesteś. Za to gdy już nie będziesz o tym myślał...

To tak samo, jak z budowaniem dworca. Jeżeli coś ma duże znaczenie albo ważny cel, to z powodu niewielkiej pomyłki wcale nie rozwieje się, nie przepadnie. Trzeba najpierw zbudować dworzec, nie musi być doskonały. Prawda? Bez dworca pociąg nie będzie się miał gdzie zatrzymać. I nie będzie można powitać drogich nam osób. Jeżeli odkryje się jakieś usterki, zawsze będzie je można potem w razie potrzeby usunąć. Najpierw zbuduj dworzec. Specjalny dworzec dla niej. Taki, na którym pociąg mimowolnie będzie chciał się zatrzymać, nawet jeśli nie będzie tam miał żadnej sprawy. Stwórz sobie taki dworzec w myślach, nadaj mu konkretne kolory i kształty. Wyryj gwoździem w fundamencie swoje nazwisko i tchnij w niego życie. Masz w sobie taką moc. Przecież przepłynąłeś sam nocą zimne morze.

Mám pocit," pravil jsem, "týkající se podélných čar života. Ve vztahu k nim musí být člověk přímý, protože jinak je jeho existence jen pouhá šaškárna, ukrývání tragédie. Musel jsem asi mít jakýsi pocit o těchto podélných čarách už v době, kdy jsem byl malý kluk, a v důsledku toho jsem chtěl vybudovat si život právě na nich. A tak jsem paličatě říkal ,ne' všem přemlouvačům, jen proto, že mi ty čáry tvrdošíjně vězely v paměti, i když nikdy ne moc jasně. A poslední dobou tyhle vzrušující čáry už zase pociťuju. Když utuchne úsilí, jsou tu, jako dar. Tadyhle jsem předtím ležel na gauči a ony mě najednou proťaly, chvějivě a přímo. Pravda, láska, mír, štědrost, užitečnost, harmonie! A veškerý hluk a drhnutí, pokroucenost, žvanění, rozptýlení, námaha, nadbytečnost, to vše zmizelo jako cosi neskutečného.

(...) Niepokój, choć odsunął mnie od świata, nie przybliżył mnie do Boga. Przeciwnie, skazał mnie na jeszcze większą samotność i arogancję, miotając mną tak, jakbym był jedyną istotą myślącą pośrodku wszechświata, który nie myśli. Przeciwnie niż niepokój, radość połączyła mnie ze światem i zbliżyła do Boga. Radość nauczyła mnie pokory. Dzięki niej nie czułem się już wyizolowany, obcy, lecz wzbogacony, zjednoczony z innymi. Moc, która utrzymywała Wszystko, poruszała się również we mnie, ucieleśniałem jedno z jej tymczasowych ogniw. O ile niepokój uczynił mnie zbyt wielkim, o tyle radość sprowadziła mnie do właściwych proporcji: nie byłem wielki sam z siebie, raczej wielki wielkością tego, co we mnie zamieszkało. Nieskończoność stanowiła dno mojego skończonego umysłu, niczym czara, która mogłaby pomieścić moją duszę.

Tak trochu jsme doufali, že jednou třeba potkáme lásku, ale moc jsme se tím netrápili, protože se nám zdálo, že na to máme ještě spoustu času. Láska nám připadala jako něco příliš definitivního, a proto nezajímavého, a byla to přece láska, co zruinovalo naše rodiče. Láska je odsoudila k životu naplněnému hypotečními splátkami a opravami domu; k nezajímavému zaměstnání a k brouzdání po rozzářených uličkách supermarketů ve dvě odpoledne. Doufali jsme v lásku jiného druhu, v lásku, která by si uvědomovala naši lidskou křehkost a promíjela nám ji, a přitom nijak neumenšovala naše velkorysejší představy o sobě samých. Připadala nám docela dobře možná. Nebudeme-li o ni příliš úporně usilovat, nebudeme-li kvůli ní panikařit, může se stát, že nás taková vysněná, obohacující láska doopravdy jednou potká. Pokud si dokážeme někoho takového vůbec představit, pak taková osoba určitě někde existuje. A mezitím nás musí uspokojovat sex.

- One się nie starzeją. (...) Kiedy jeszcze byłem sam na wyspie, obrazy ze snu stawały się coraz wyraźniejsze. W końcu wyskoczyły z moich myśli i wdarły się w tutejszą rzeczywistość. Nadal jednak pozostają fantazją. A fantazja ma tę cudowną moc, że to, co stworzy, na zawsze pozostaje młode i żywe. (...) Słyszałeś o Roszpunce, mój chłopcze? Pokręciłem głową. - Ale o Czerwonym Kapturku słyszałeś? Albo o Królewnie Śnieżce czy Jasiu i Małgosi? (...) Ile oni mają lat, jak myślisz? Sto? Może tysiąc? Są zarazem bardzo młodzi i bardzo starzy, ponieważ zrodzili się w wyobraźni ludzi. Nie, nie przypuszczam, by karzełki się zestrzały i posiwiały. Nawet stroje, które noszą, nie mają najmniejszego choćby zagniecenia. Inaczej jest z nami, zwykłymi śmiertelnikami. My się starzejemy i siwiejemy. To my się zdzieramy na strzępy i pewnego dnia odchodzimy. Z naszymi snami jest inaczej. One potrafią żyć w innych ludziach przez długi czas po naszym odejściu z tego świata.

Jsem úplně ztracený. Nejhorší je, že nevím, co všechno ty symboly na plánech znamenají. Tak třeba takové oné – nejdřív si myslím, že to znamená okno. Je to čtvereček s křížkem uprostřed a jsou toho plné plány. Myslím si, že to je okno, ale ne, okno to být nemůže, protože to není vždy na kraji. Mám sto chutí se zeptat, co to je. Určitě jste se už někdy ocitli v podobné situaci, že jste prošvihli pravý čas, kdy se zeptat. Kdybyste se byli zeptali hned, bylo by to v pořádku. Ale teď už se mluví trošku moc dlouho. Moc dlouho jste váhali. Když se zeptáte teď, řeknou: „Tak to jsme celou tu dobu jenom mařili čas!?” Co teď? Něco mě napadlo: třeba to je záklopka. Položím ukazováček na jeden z mysteriózních křížků uprostřed jednoho plánu na straně tři a řeknu: „Co se stane, když se zablokuje tahle záklopka?” V duchu čekám, že odpovědí: „To není záklopka, pane, to je okno.” Načež jeden se podívá na druhého a říká: „No, když se tahle záklopka zablokuje…,” jezdí prstem po plánu nahoru a dolů, druhý inženýr se dívá nahoru a dolů a dopředu a dozadu a nakonec se podívají na sebe. Pak se otočí ke mně s pootevřenými ústy, jako ryby na suchu, a řeknou: „Máte úplnou pravdu, pane!” Srolovali plány a vytratili se ven a my jsme odkráčeli za nimi.

Pokud v člověku dominuje materialistický pohled na svět, jeho vědomí je omezeno a chybí v něm duchovní Znalosti, pak ve vědomí dochází k mnoha změnám. To znamená, že Osobnost využije sílu ne pro duchovní rozvoj, ale pro realizaci svých materiálních přání. Síla jediného duchovního pocitu se ve vědomí rozmělňuje na velké množství přání Materiální podstaty. Ve výsledku je to tak, že člověk místo toho, aby toužil po Věčnosti, začíná se jí panicky bát a považovat trojrozměrný svět za jedinou realitu svého bytí. Vyčerpává síly svého života na to, aby v materiálním světě dosáhl uspokojení svého vlastního Ega, aby získal moc nad sobě podobnými, aby nahromadil pozemské bohatství. Ale se smrtí těla člověk toto všechno ztrácí a ze svého bývalého života mu v jeho posmrtném osudu zbývá jen shluk negativní energie, který mu pak přináší trápení a neklid. Ale pokud v člověku dominuje duchovní pohled na svět, a on nejen že má Znalosti o světě a o sobě samém, ale také je cíleně, podle jejich určení využívá a pracuje na sobě, tak se kvalitativně mění. Pohybuje se po duchovním vektoru svého života díky hlubokým pocitům vycházejícím z jeho Duše. Pro duchovně zralého člověka znamená fyzická smrt v podstatě vysvobození. Je to pouze přechod do kvalitativně jiného stavu, stavu opravdové svobody ve Věčnosti.

MEFISTOFELES A i babusie te cacane Jakoś mi dziwnie podejrzane, I za buziaków tych różami Moc metamorfoz kryć się zda mi. LAMIE Więc spróbuj! Dość nas w tej czeredzie. Już chwyć! a gdy ci się powiedzie, Na dobry los swe szczęście staw. Na cóż tych jurnych gadań zwrotki? Toż nędznyś tylko jest zalotnik. Chodzisz i pysznisz się jak paw! — Wszedł w nasze koło. Ściszcie wrzaski. Z wolna zrzucajcie teraz maski, Niech naga wyjdzie treść na jaw. MEFISTOFELES Najgładszą snadź-em już wyniuchał, obejmując ją Oj, biada! Toż to miotła sucha! chwytając drugą A ta? pfe! z uzębieniem psiem! LAMIE Czyś wart jest lepszej ? Wątpić śmiem. MEFISTOFELES Tę małą z gustem bym potrykał... Masz! Z rąk jaszczurką się wymyka! A kosy jej jak węże dwa. Więc do tej drugiej weź się, płowej. Oj, tyrsos trzymam, co miast głowy Na końcu pinii jabłko ma! Więc cóż? Tej tłustej niech się czepię: Może się jakoś przy niej skrzepię. Ostatnią robię z prób: A nuż! Pulchniutka z tyłu, jak i z przodu, Takie to cenią ludzie Wschodu. Ach! Pękł purchawki brzuch — i już. LAMIE Czas się rozpierzchnąć! Lećmy, jedźmy I błyskawicznie syna wiedźmy Okrążmy. Po cóż wdarł się tu? Niepewnych, wstrętnych lotów ściskiem, Jak nietoperza skrzydłem śliskiem! I tak na sucho ujdzie mu. MEFISTOFELES otrząsając się Zda się, żem nadto nie zmądrzał tej nocy. Jest absurdalnie tu, jak na Północy. Tu jak tam dziwny strachów ród, Poeci wstrętni, jak i lud. Tu bal maskowy nam jest dan, Jak wszędzie zresztą zmysłów tan, Ku masek jam się rwał urodzie, A stworym chwytał, aż mnie otrząsało, Już bym i chętnie dał się zwodzić. Gdyby choć dłużej trwać to chciało. błądząc pośród głazów

V roce 2010 se Adam Grant, profesor managementu na Wharton School of Business na University of Pennsylvania a autor knihy Dávat a brát: Skrytá dynamika úspěchu, rozhodl zkoumat efektivitu fundraisingového oddělení, které vedl jeho kolega, a porozumět tomu, co funguje a co ne. Práce byla jednoduchá: zaměstnanci obvolávali absolventy a snažili se je přesvědčit, aby věnovali peníze do stipendijního fondu pro mimořádné studenty, jejichž rodiny si nemohou dovolit platit za vysokou školu. Volající byli instruováni, aby popsali zoufalou finanční situaci univerzity a působivé úspěchy budoucích příjemců. Absolventi se dozvídali, že univerzita potřebuje více investovat například do informatiky nebo manažerských oborů, aby vychovala novou generaci lídrů. Koneckonců, jde o budoucí pracovní sílu nové ekonomiky, vysvětlovali volající. Podle všeho byla tato prezentace docela inspirující. I přes veškeré své úsilí však fundraiseři měli jen malý úspěch. Jejich čísla se nezlepšila, ani když vysvětlovali, jak těžce recese postihla rozpočet univerzity. Jejich práce navíc připomínala běžnou práci – zahrnovala opakující se úkoly, dlouhé hodiny sezení a občas také nepříjemné zákazníky. Netřeba dodávat, že fluktuace pracovníků tohoto oddělení byla mimořádně vysoká, což pracovní morálku jen zhoršovalo. Proto Grant přišel s nápadem, jak efektivitu volajících zlepšit… a trvalo to jen pět minut. Profesor Grant zařídil, že studenti, kteří obdrželi stipendia, přijdou do kanceláře a během pěti minut fundraiserům popíší, jak obdržené stipendium změnilo jejich život. Studenti jim řekli, jak moc si cení jejich těžké práce. Přestože lidé, na jejichž životy měla práce oddělení dopad, s volajícími pobyli jen krátce, výsledky byly ohromující. V následujícím měsíci fundraiseři zvýšili svůj průměrný týdenní příjem o více než 400 procent. V jiné podobné studii volající zvýšili čas strávený na telefonu o 142 procent a o 171 procent výši získaných finančních prostředků. Jako sociální zvířata potřebujeme vidět skutečný, hmatatelný dopad našeho času a úsilí, aby práce měla smysl i pro nás, abychom byli motivováni se zlepšovat. Tato logika se zdá být v souladu s Milgramovými zjištěními, v tomto případě je však výsledek pozitivní. Pokud jsme schopni fyzicky vidět pozitivní dopad našich rozhodnutí nebo práce, nejen že máme pocit, že naše práce stojí za to, ale také nás inspiruje k usilovnějšímu výkonu. Kontrolní skupina, kterou studenti nenavštívili, nevykazovala zlepšení prodeje ani netrávila na telefonu více času. Třetí skupina, která si prostě vyslechla manažera, jak moc stipendium pro studenty znamenalo, svou výkonnost také nijak nezvýšila. Jinými slovy, když nám šéf řekne, jak je naše práce důležitá, zdaleka se to nevyrovná tomu, uvidíme-li to sami. Na úvěrovém oddělení Wells Fargo Bank měli podobnou zkušenost. Když pozvali zákazníky do banky, aby popsali, jak jim úvěr změnil život – jak jim umožnil koupit si dům nebo splatit dluh – mělo to dramatický vliv na motivaci zaměstnanců banky, aby pomohli i dalším lidem. Na vlastní oči viděli, jaký dopad měla jejich práce na něčí život. Jedná se o významný posun v tom, jak zaměstnanci vnímají svou práci, že má skutečně smysl. Aniž by si toho nutně byli vědomi, mnozí pak přestali chodit do práce, aby prodávali úvěry, ale aby pomáhali lidem. Další důkaz toho, jak moc se kvalita naší práce zlepšuje, můžeme-li si výsledky spojit s lidskou bytostí, byl pozorován ve studii, která zjistila, že radiologové velmi zpřesnili svá zjištění, pokud rentgeny, které zkoumali, byly doplněny o fotografii pacienta. Adam Grant uskutečnil jinou studii mezi záchranáři v jednom rekreačním stře

Toužila jsem až moc po snadném životě. Jenže když chceme něco špatného vymazat, jako například bolest. U vědomíme si, že se tím zničí podstata radosti. Nepoznáš bolest. Nemůžeš vědět, co je to radost. Chtěla jsem si svět pokrýt koberečkem. Raději jsem měla volit pohodlnější obuv

Jste jako složitá kniha, ve které musím číst. Nezajímá mě boj o moc, chci odpovědi. Je mi jedno, kdo mi je dá. Hlavně když je dostanu. (Amélie Lambertová)

Etika je poznanie rozdielu medzi tým, čo máte právo (alebo moc) urobiť a tým, čo je správne urobiť.

Vrátil jsem se domů. Všechno jsem ze sebe svlékl, všechny šaty, v kterých jsem tam byl, a hodil to do odpadků. Lodičku jsem věnoval malému synkovi. Moc mě o ni prosil. Nesundával ji z hlavy. Za dva roky mu stanovili diagnózu: mozkový nádor.

Víš jak se jim uleví, když hned na prahu věří, že mám zvláštní moc? A čemu se vzájemně vyhneme s těmi, co by se přede mnou hlídali říct na plnou hubu, co mají za potíž? Říká se, že víra uzdravuje. A oni věří, že jim pomůžu, a to se pak taky splní. Už tomu rozumíš? To není podvod, to je chytrá pomoc.

Aká vzácnosť je to v podsvetí aj vo svete, farebná duša, nevýpočitateľný, skutočný človek plný nepokojných síl! Všade skučí už len zastrašený a skrotený malomeštiak a nervovo chorí špekulanti...No tento človek nebol skrotený ani nervovo chorý, tento človek prišiel medzi nás ešte z divočiny, nespútaný, a chcel všetko, život i myšlienku, ducha i telo, moc i dobrodružstvo. (Južný vietor)

V určité fázi života hledíme jen vpřed. A pak se začneme ohlížet. Člověk by se ale nikdy neměl ohlížet moc dlouho. A neměl by ani hledět neustále na obzor – mohl by si něčeho podstatného nevšimnout a zakopnout.

Moc z mądrości płynąca nie sobie samej ma służyć, ale dobroci i miłości.

Niektórzy ludzie maja nad nami moc, czy to sie nam podoba, czy nie. Niektórzy ludzie i niektóre wydarzenia sprawiaja, że tracimy głowę. Sa jak gilotyny, przecinają nas na pól - na to, co martwe i żywe, na to, co przedtem i potem.

Takže i když 140 znaků nevypadá jako moc, nikdy se nestane, že už bychom neměli co napsat.

Hańba Imperium takiemu, co podcina słupy potężne, na których cała moc, nie, cała istność jego się wspiera!

Przedziwna, przedziwna Moc, te potęgi walczące, ten wiatr, jakieś prastare siły.

Sociolog Ivo Možný ve své knížce Proč tak snadno… právě tímto mechanismem odůvodňoval hladký průběh sametové revoluce. 3 Normalizační kádry měly tak vysoký sociální kapitál a kontakty, že usoudily, že si mohou při transformaci ekonomiky díky této startovací výhodě přijít k velkým penězům. Změnu směrem ke kapitalismu proto podpořily. A nutno přiznat, že se ve svém předpokladu často nemýlily. Vlastně i kariéru Andreje Babiše lze popsat jako historii člověka, který velký sociální kapitál z dob normalizace úspěšně přetavil na kapitál ekonomický, a když už ho nemohl dostatečně rozvíjet, transformoval jeho část v sociální kapitál nového typu — v politickou a mediální moc.

„Moc hezky se na něj dívá,“ vzdychla jsem. „Na hokej, nebo na hokejisty?“ „Na obojí.“ „Aha, tak kdo se ti líbí?“ vyzvídal. „Nikdo.“ „Jasně, tak prozraď, kdo?“ „Nikdo!“ „Ale no tak! Kdo se ti líbí?“ „Kolikrát se mě ještě zeptáš?“ „Dokud neřekneš mé jméno.

Eumaie," řekl ten druhý, "jaký je způsob lidí, o kterém sníš? Jaký by mohl být za tisíc let? Jestliže bohové umořou - kdyby mohli umřít?" "Všechno záleží na tom, jestli si lidé vezou poučení z bohů. Nebo jestli se poučí z vlastní zkušenosti, ze života země, jejího povrchu, z bolesti, z válek. Pokud se poučí od vlastního plemene, pak to možná dopadne dobře. Pak si možná rozdělí moc. Pak možná nebudou mít otroky. Pak se možná budou radit, místo aby válčili, a budou obchodovat a vyměňovat si věci, místo aby drancovali. Pak si možná rozdělí chleba tak, aby všichni měli stejně. Ale to je daleko, nedokážu tam dohlédnout. Nevidím žádný cíl, jenom tuším směr. Za tisíc let nebo dva tisíce let nebo tři tisíce let možná přijde říše člověka." (Břehy a příboj)

Takže celkem nic tady znamená, že měla těžkou poruchu vědomí, krvácení z levýho ucha, tříštivou zlomeninu lebky v oblasti spánkové kosti, zlomeninu levý pažní kosti, otevřenou zlomeninu holenní kosti. No, a nakonec jsem zjistil, že má totálně nestabilní zlomeninu pánve, a že pokud s tím něco okamžitě neuděláme, tak umře… Celkem teda nic moc na traumacentrum, kterým jsme.

Rzymianie cenili wielce wełnę, rzekomo dającą wielką moc, ale najwyższym uznaniem darzyli kapustę. Katon zalecał jedzenie jej albo, jeszcze lepiej, picie moczu kogoś, kto właśnie kapustę spożył.

La lógica del amor no es la de saberse apreciado, sino que se lo deje correr por las paredes y el patio, como un perro que recibe a su dueño

Vy vědci pořád moc myslíte," pleskla slečna Pefková. Idiotsky se zachichotala. Vlídnost dr. Breeda vyrazila v jejím nervovém systému všechny pojistky. Nebyla již za své činy odpovědná. "Vy všichni moc myslíte.

Někdy si myslím, že zrovna v tomhletom je malér světa: moc vystydlejch mrtvol na těch nejvyšších místech.

Religia – każda religia – pozwala myśleć spokojnie, że tak, jak jest teraz, będzie zawsze, że wszystko zostało obmyślone i zaplanowane od tej chwili aż do skończenia czasów i że zawsze rządziła i będzie rządzić nami ta sama moc – jakiś bóg czy bogowie. Gdyby człowiek wierzący miał dopuszczać, że władza rządząca światem podlega zmianom, kto mógłby mu obiecać życie wieczne? A panujący – królowie, cesarze – uczepili się tej idei: nasza władza nie powinna się zmieniać, ponieważ opiera się na Wielkiej Władzy, która nigdy się nie zmienia – na prawie boskim. Religii potrzebna jest niezmienność. Stąd, na przykład, tak niesłychanie gwałtowne reakcje Kościoła katolickiego, kiedy jacyś goście sto czy dwieście lat temu zaczęli przegrzebywać skamieliny, jaskinie, kości, udowadniając, że świat jest o wiele starszy, niż głosi Biblia, i że nie zawsze wyglądał tak, jak wygląda teraz: że żyły na nim dziwne zwierzęta, że krowy i pchły nie zostały stworzone przez Boga, lecz powstały w wyniku ewolucji gatunków, że my, ludzie, byliśmy bardzo specyficznymi małpami. Nic nie mogło brzmieć równie wywrotowo – i odkrycie to wywróciło wszystko do góry nogami.

Otec: Včera tady byli Launové... Josef: Viděl jsem je z okna. Otec: Daří se jim dobře, zrovna si koupili nové auto. Josef: Měli si koupit spíš autobus. Otec: Na Hvězdu chodí hodně lidí. Josef (přestal žvýkat štrúdl a zúžil oči): K nám taky chodí hodně lidí. Až moc.

S tím mrtvým klukem jsem se kamarádil tak napůl, moc jsme se nevídali, protože byl starší a nechodil do mý školy. Dokázal jezdit na kole bez držení tak, že mu člověk ani nepřál, aby si natlouk. V duchu jsem se za něj pomodlil. Jen prostě, že mi je to líto. To je všechno, co si pamatuju. Upřeně jsem se na tu krev díval a sám sobě namlouval, že když se na to budu dívat dostatečně upřeně, dosáhnu toho, že se krev vrátí zpátky do toho kluka a že ho tak vlastně oživím. Něco podobnýho se už stalo. Tam, kde jsem bydlel předtím, než jsem se narodil. Česný, že to byl zázrak. Jenže tentokrát to nezabralo.

At night in bed, they talked. He, of the bees. She of the birds. Never of the birds and bees.

Říká se, že pohromy jsou dílem nešťastné náhody, a jsou tací, kteří by dozajista tvrdili, že pasažéři Komety nenesli žádnou vinu na tom, co se jim přihodilo. Muž v lůžkovém kupé A vozu 1 byl profesorem sociologie, který učil, že individuální schopnosti jsou nepodstatné, že individuální úsilí je pošetilé, že individuální svědomí je zbytečný přepych, že neexistuje nic jako individuální mysl nebo charakter nebo úspěch, že vše je dílem kolektivního úsilí a že nezáleží na jednotlivých lidech, nýbrž na společnosti jako celku. Lehátkové kupé č. 7 vozu 2 patřilo mladému novináři, který psal, že je správné a morální užívat donucovacích prostředků „v zájmu dobré věci“. Věřil, že má právo nutit druhé pod hrozbou fyzického násilí – ničit životy, dusit ctižádost, hasit naděje, pošlapávat hodnoty, zavírat do vězení, plenit, zabíjet – ve jménu své vlastní soukromé představy „dobré věci“, a že ani nemusí jít o žádný promyšlený světonázor, neboť novinář nikdy nevysvětlil, co je podle něj „dobré“, nýbrž pokaždé jen mávl rukou, že to tak zkrátka „cítí“. Byl to pocit nepodepřený fakty, neboť novinář věřil, že emoce jsou nadřazeny znalostem, a spoléhal se tudíž výhradně na své „dobré úmysly“ a úřední moc. V lehátkovém kupé 10 vozu 3 byla postarší učitelka, která celý život vychovávala ze svých bezmocných svěřenců zakřiknuté zbabělce, neboť jim vštěpovala, že vůle většiny je jediným měřítkem dobra a zla, že většina má právo činit všechno, co uzná za nutné, že lidé se v životě nesmějí příliš prosazovat a vyvyšovat nad druhé, ale že naopak musejí dělat totéž co ostatní. V salonním kupé B vozu 4 seděl vydavatel novin, který věřil, že lidé jsou od přírody zkažení a nezpůsobilí žit ve svobodné společnosti, že nechá-li se jim volná ruka, budou jen lhát, loupit a vraždit, a že lhaní, loupení a vraždění musí tudíž být výhradními nástroji vládců, neboť jedině tak lze lidi přinutit k tomu, aby pracovali, chovali se mravně a dodržovali zákony. Muž v lůžkovém kupé H vozu 5 byl podnikatel, který získal svůj rudný důl díky státnímu úvěrovému programu zřízenému Zákonem o zrovnoprávnění příležitostí. V salonním kupé A vozu 6 seděl finančník, který vydělal jmění tím, že skupoval „zmrazené“ železniční dluhopisy, které pak nechával u svých známých ve Washingtonu „rozmrazovat“. Muž na sedadle č. 5 vozu 7 byl dělník přesvědčený o tom, že má „právo“ na práci, ať už o něj zaměstnavatel stojí, nebo ne. V lehátkovém kupé 6 vozu 8 cestovala odborná asistentka, která pevně věřila, že coby spotřebitel má „právo“ na dopravní služby, ať už je majitelé železnic v dané oblasti chtějí poskytovat, nebo ne. Lehátkové kupé 2 vozu 9 patřilo profesoru ekonomie, který volal po zrušení soukromého vlastnictví a hlásal, že inteligence nehraje v oblasti průmyslové výroby žádnou roli, že lidská mysl je utvářena pracovními nástroji, že železniční firmu či továrnu by dokázal řídit každý a že by stačilo jen znárodnit výrobní prostředky. Lůžkové kupé D vozu 10 si zamluvila matka dvou dětí. Ty spaly na lůžku nad ní. Žena je pečlivě přikryla, aby je ochránila před průvanem a otřesy vlaku. Její manžel pracoval ve státní správě, kde dohlížel na dodržování nových směrnic, které žena hájila stylem: „Co bych si s nimi dělala hlavu, stejně postihují jen boháče. Já musím hledět především na své děti.“ V lehátkovém kupé 3 vozu 11 byl ukňouraný neurotický mužík, který psal laciné jednoaktovky, do kterých na důkaz své společenské angažovanosti vkládal zbabělé, jízlivé narážky na to, jací jsou podnikatelé darebáci. V leh�

Sztuka ma ogromną moc, prawie jak rosyjska armia,

To nie broń ani kobieta stwarza mężczyznę, nawet nie magia czy moc. Jedynie on sam może tego dokonać.

Zabýváme se ještě problémem modlářství my? Jedině když zjistíme, že nějací „primitivové" uctívají ka­menné a dřevěné modly. Jsme přesvědčeni, že my sami jsme něco takového dávno překonali, poněvadž nevidíme ve společnosti uctívání žádných tradičních symbolů modlářství. Zapomínáme, že podstatou modlářství není uctívání té či oné modly, ale že jde o specifický lidský postoj. Tento přístup lze popsat jako zbožštění věcí či částečných aspektů světa a pod­řizování se takovým věcem. Opakem je přístup, kdy věnujeme život uskutečnění nejvyšších principů lid­ské existence, lásce a rozumu, abychom se stali tím, kým potenciálně jsme, bytostí stvořenou k podobě Boží. Modly nejsou pouze sochy z kamene či dřeva. Slova se mohou stát modlou a stroje se mohou stát modlou. Také vůdci, stát, moc a politické skupiny se jí mohou stát. Věda a názor druhého člověka se mo­hou stát modlou a pro řadu lidí se stal modlou Bůh.

Meleks‍ testowany był we wtorek i bez trudu pokonał dziewięciokilometrowy odcinek, wioząc siedmioro turystów. Moc akumulatora wystarczyła na dwa takie kursy. Ten‍ pokaz nie przekonał jednak górali, którzy w elektrycznym pojeździe widzą koniec tradycji i zagrożenie utratą możliwości zarobkowania. Argumentują także, że w razie wycofania zaprzęgów większość koni trafi do rzeźni.

Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné "důvody". Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat.

Miła moja, kochana. Taki to mroczny czas. Ciemna noc, tak już dawno ciemna noc, a bez gwiazd, po której drzew upiory wydarte ziemi — drżą. Smutne nieba nad nami, jak krzyż złamanych rąk. Głowy dudnią po ziemi, noce schodzą do dnia, dni do nocy odchodzą, nie łodzie — trumny rodzą, w świat grobami odchodzą, odchodzi czas we snach. A serca — tak ich mało, a usta — tyle ich. My sami — tacy mali, krok jeszcze — przejdziem w mit. My sami — takie chmurki u skrzyżowania dróg, gdzie armaty stuleci i krzyż, a na nim Bóg. Te sznury, czy z szubienic? długie, na końcu dzwon — to chyba dzwon przestrzeni. I taka słabość rąk. I ulatuje — słyszę — ta moc jak piasek w szkle zegarów starodawnych. Budzimy się we śnie bez głosu i bez mocy i słychać, dudni sznur okutych maszyn burzy. Niebo krwawe, do róży podobne — leży na nas jak pokolenia gór. I płynie mrok. Jest cisza. Łamanych czaszek trzask; i wiatr zahuczy czasem, i wiek przywali głazem. Nie stanie naszych serc. Taki to mroczny czas.

Sadista usiluje o moc nad člověkem právě proto, že nemá moc skutečně prožívat svůj život, být.

Další charakterový rys sadisty tkví v tom, že ho vždy přitahují jen bezmocní, nikdy silní jedinci. Tak například zranit protivníka v boji dvou stejně silných jedinců není zdrojem sadistického potěšení, protože poranění v takové situaci není výrazem nadvlády nad obětí. Pro sadistický charakter existuje jen jedna věc hodná obdivu, a tou je moc. Obdivuje a miluje mocné, hrbí se před nimi, ale pohrdá bezmocnými, kteří se neumí bránit, a chce je ovládnout.

Situace, kdy jsme bezmocní, a proto jsme v nebezpečí zotročení, je stejně zlá jako situace, kdy máme moc, a proto nám hrozí nebezpečí odlidštění. Čeho se máme vyvarovat víc, je věcí náboženského, morálního nebo politického přesvědčení. Buddhismus, židovská tradice z dob proroků a křesťanská evangelia volí vždy jasně, v protikladu k dnešnímu myšlení. Je naprosto legitimní pečlivě rozlišovat mezi mocí a bezmocností, ale měli bychom se při tom vyhnout jednomu nebezpečí: že využijeme mnohoznačnosti určitých slov k doporučování, aby lidé sloužili současně Bohu a císaři, nebo - což je ještě horší - aby si je ztotožnili.

Od té chvíle se stalo hlavním cílem jejího neklidného života zbavit se maniaka. Tremor se jí pověsil na paty. Přespával u vchodu do domu, hlídkoval na schodech univerzity. Ať šla Jája kamkoli, v určité vzdálenosti ji následoval a provrtával její záda pohledem, který svědčil o nutnosti okamžitého zákroku psychiatra. Jájini přátelé si tu a tam jejího ocásku všimli a projevovali znepokojení. Ale Jája je bezstarostně odbývala: „Všechno je v pořádku, je to můj maniak! Moc milý!“ Když se Jája ocitla sama, ohleduplný Tremor ji doháněl, aby mohl „sestřičce“ odhalit další trpkou stránku své biografie. Vyprávění se nejčastěji týkalo Tremorových „kámošů“, kteří už všichni do jednoho zemřeli, přesněji, podle jeho břitkého vyjádření, „exli“. Jednou, když byl v lyrickém rozpoložení ducha, zatáhl Tremor Jáju na hřbitov, kde leželi všichni „exnutí kámoši“. A celý den ji vodil mezi hroby a nahlas vyzpěvoval smutné písně z repertoáru Michaila Kruga. O tom, že „všichni kámoši zatřepali bačkorama a já tu zůstal sám“. Jája se pokusila vzít roha, ale Tremor ji držel pevně za ruku. Po setmění Tremor rozdělal oheň na krajnici státní silnice, posadil Jáju na shnilý trám a vyprávěl jí o tom, jak dobře bylo v Sovětském svazu. Vždyť všichni „kámoši“, co se živili čórkami, byli tenkrát ještě naživu a každý den společně popíjeli vodku za tři ruble a šedesát dvě kopějky v „kapačce“ na rohu Leninova prospektu a ulice 25. října… Záhy však události nabraly méně idylický směr. Tremor si předsevzal, že se s Jájou ožení. Svatbu plánoval uskutečnit 7. listopadu, pod transparenty a sametovými zástavami oblastního výboru. Tremor přestal říkat Jáje „sestřičko“ a začal ji soužit svéráznými žádostmi, které měly ukázat veškerou sílu a hloubku jeho komsomolské vášně. „Jen mi poruč, a já skočím z tohohle mostu!“ vykřikoval Tremor a třeštil šílené modré oči. Jája nechtěla, aby Tremor skákal z mostu, protože byla už zima. „Stačí jen naznačit, kdo ti ubližuje, a já ho donutím, aby sežral sochor!“ Tremor se rozrušil ještě víc a utíkal, co mu nohy stačily, domů, kde měl v komoře schované zlověstné nástroje. Jája totiž netušila, jak vypadá sochor, a naivně si myslela, že to je otrávený suchar. Ukázalo se, že sochor je velká železná tyč, kterou rybáři prosekávají díry do ledu. „Sežrat“ sochor by bylo velmi obtížné a určitě nepříjemné. Jája nechtěla, aby měl někdo tak těžký úděl.

Jistě, jenže ten filosof taky říkal, že se přitom otáčí hladiny moří a kůra na povrchu naší planety, zatímco střed, co je hluboko uvnitř, se ani nehne. Mám aspoň ten dojem." "To ještě hloupější je. Kde to ten pán napsal?" "To nevím, myslím, že to nakonec ani nenapsal, nebo nevydal jako knihu. Má moc rád jezuity a nechtěl si je rozhněvat." "Tak to já radši pana Galilea mám, on kacířské myšlenky choval, ale vyznal se z nich předobrotivým kardinálům a nikdo ho neupálil. Zato se mi nelíbí ten tvůj druhý pán, co ještě kacířštější myšlenky chová a nevyzpovídá se z nich ani svým přátelům jezuitům. Galileovi Bůh jednou odpustí, jemu ale ne.

Naši vojáci… To jsou ještě chlapci… Vrací se odsud zlomení, je jim osmnáct dvacet let. Jsou to děti. Viděli tady toho až moc… Až moc… Jak se žena prodává za bednu, ani ne za bednu, ale za dvě plechovky lančmítu. Ti kluci se pak budou těma samýma očima dívat na ženy. Na všechny ženy… Tady jim zkazili pohled na svět. Nemůžeme se divit, že se pak ve Svazu tak chovají. Jeden můj známý už sedí ve vězení… Mají prostě jiné zkušenosti. Zvykli si všechno řešit samopalem a silou…

Nie wiem, czy jestem bardziej zaskoczona czy rozczarowana: w papierach jest dokładnie to, co mówiłam. Jedyną atrakcję stanowi powracający wpis: "Myśli s brak". Myśli s, zawsze skrótem, jakby samo słowo miało magiczną moc. Jak w horrorach: trzy razy wypowiesz przed lustrem "samobójstwo" i wyjdzie z niego twój sobowtór z gotową pętlą.

Rozhořčením si samy před sebou dokazují, jak jim na jejich blízkých záleží, ale Marii připadají jako děti, které napodobují dospělé. Jejich zloba a vztek jsou až moc prvoplánové a odvozené.

Cóż bowiem jest moc wszelka bez dobroci? Nic i mniej jeszcze!

Každá moc, aj tá najmenšia, existuje iba vo svojich prejavoch; prežíva, len ak sa neustále potvrdzuje. A čím je moc väčšia, tým viac potvrdzovania vyžaduje – v banalitách alebo v dôležitých veciach, na tom až tak nezáleží.

Krása! Krása má ohromnou moc!

Ak by som mala magickú moc, zaplnila by som svet svetlom. Celou jeho farebnou škálou. Preniklo by do všetkých škár, vytesnilo tmu a vylialo sa na všetko živé. Žlté, zelené, červené… lebo tam, kde sú farby a jas, temnota nemá miesto.

RACHEL (...) Chcę poetyczności dla was i chcę ją rozdmuchać; zaproście tu na Wesele wszystkie dziwy, kwiaty, krzewy, pioruny, brzęczenia, śpiewy... POETA I chochoła! RACHEL Już pan wierzy?! Już to pana zajęło: słoma, zwiędła róża, noc ta nadprzyrodzona Moc.