Doma Quotes

Milujem tie noci, keď je človek z vlastnej vôle sám doma.

Zdalo sa mi, že tam, odkiaľ sa vraciam, už nie som doma, a tam, kam sa vraciam, ešte nie som doma.

Es nezinu vai tas ir apgalvojums vai jautājums, bet šī doma mani nomāc, skolā mani mācīja un grāmatās es lasu, ka galvenais ir cilvēks, bet pagaidām redzu, ka cilvēks daudz vairāk dara, lai radītu tehniku, nevis lai radītu otru cilvēku. Nē, nē, es nedomāju primitīvo radīšanas aktu, ar to nodarbojas visi, kam vien kaut mazākā iespēja, es domāju- cilvēciskās personības veidošanu.

Gdje se biju rođena braća, tamo nema više doma.

La educación de la mujer no puede llamarse tal educación, sino doma, pues se propone por fin la obediencia, la pasividad y la sumisión.

The thing about gay marriage is simply that it's not gay. It's marriage. If you are uncomfortable with marriage, you can not outlaw marriage. And, shocking, even if homosexuality makes someone uncomfortable, one can not outlaw identifying as or practicing homosexuality. So seeing as both homosexuality and marriage are legal, their being combined should be no big deal.

O único monstro com que precisas de te preocupar na vida é aquele que olha para ti todas as manhãs, ao espelho. Doma-o, torna-te amigo dele e conseguirás lidar com tudo na vida.

A dor torna-nos quem somos, ensina-nos e doma-nos, pode destruir e pode salvar.

Moreover, we must look upon what is to occur as having already occurred, and see nothing but the present in the future, for the future is but the present a little farther on.

Něco antika neměla; to, co máme my severním podnebím, ten teplý poměr k domu, ke krbu, k rodině, k ženě, k dětem; Řekům a Římanům chybí naše zima, nevědí, co je to sedět v teple, děti kolem matky a babičky. Antický člověk politizovat a filozofoval na ulici; my se zavřeme doma a můžeme špekulovat nad knihami.

Jenom v osloském policejním obvodě je… kolik policistů?“ „Sto tisíc osm set sedmdesát dva,“ přispěchala s odpovědí Katrine. Zadívali se na ni. Pokrčila rameny. „Dočetla jsem se to ve výroční zprávě osloského krajského ředitelství.“ Dál na ni hleděli. „Mám doma rozbitou televizi a nemohla jsem spát, tak co má být?

Mirstīgiem ļaudīm virs zemes maz dienu ir dzīvībai lemtu. Ja kādam ir cietsirdīgs raksturs un cietsirdīgs ir bijis pret citiem, Visi tam novēl tik ļaunu, kamēr tas dzīvo virs zemes, Bet, ja kam krietna ir sirds, ja arī tā domas ir krietnas, Teicamo slavu pa pasauli plašo starp mirstīgiem ļaudīm Svešinieki aiznes un visi to dēvē par cildenu vīru.

Heaven knows we need never be ashamed of our tears, for they are rain upon the blinding dust of earth, overlying our hard hearts.

To, kādi esam šodien, radījušas mūsu vakardienas domas, un pašreizējās domas veido mūsu rītdienas dzīvi: dzīve ir prāta radīta" - Dhammapada

Una palabra no doma el cuerpo. Ninguna palabra doma la pena. Ninguna palabra la espanta. Ninguna palabra la logra decir de verdad.

Neizteikta doma, tāpat kā neizmīlēta mīlestība, nedod miera. Es rakstu, nejautādama, kas un kur manus apcerējumus iespiedīs. Es rakstu, lai izturētu.

Amerikā! Te jau cilvēks ne mirklīti nedrīkstēja aizmirsties savās pārdomās. Te bija jātur acis pirkstos un jādomā tikai par ceļu un pedāļiem, citādi draudēja, ja ne tieši ātrs gals, tad nepatikšanas un izdošanas. Te nevarēja vis kā Kopenhāgenā, Liepājā vai Rīgā, lēni staigājot pa liepu alejām, izdomāt domu domas un izsapņot veselus romānus! Automobiļi nokāva gara darbību.

Moja mama? Umrla je. Njena je teza da moram sa svim muškarcima biti ljubazna inače će me oni ostaviti pa ću umreti od tuge. Nikad me nitko nije ostavio. Sve sam svoje muškarce ja ostavila. Ali, dok su bili sa mnom bila sam s njima ljubazna. I to me ždere. Zašto mi s njima ne možemo otvoreno razgovarati_ Kao muškarac s muškarcem. Umorna sam od glume, dosta mi je svega. Da znate, na neki ste mi način pomogli. Večeras ću doći doma, reći ću mu, neću vrištati, reći ću mu normalnim glasom: 'Stari, ne boli me glava. Stari, nije to od atenolola koji ubija svaku spolnu želju, a kod muškaraca izaziva rak prostate. Stari, nije mi skočio tlak. Stari, jednostavno mi se s tobom ne jebe. Ne shvati to osobno, volim te, luda sam za tobom, ali mi se s tobom ne jebe, pička ti materina!

- Kādas ir jūsu domas par dzīvi? [Ludvigs jautā zārciniekam Vilkem] - No rīta citādas nekā vakarā, ziemā citādas nekā vasarā, pirms ēšanas citādas nekā pēc tam un jaunībā droši vien citādas nekā vecumā.

Za nać momka valja se potrudit, mrdnit se, obuć, uredit, našminkat, splest, valja znat pričat, znat se smijat, bit i pametna, i lipa, i draga, i lukava... Triba se oznojit, sinko moj, a ne doma stat i čekat da ti samo dođe.

Stīgros staipekņos, steidzīgi stiegu. Tu savilki cietā mezglā manu dvēseli, noziedzīgais būri. Tā es savilkšu tavus stieņus.! Tu esi apvijis ar stieņiem manu augumu, bet nekad tu nevarēsi savus stieņus ievīt man galvā. Te slēpjas mans spēks un tavs nespēks. Manas domas kā putni ir svabadas. Ja arī nomiršu, vienalga, kā pīslis izvējošu cauri stieņiem, būšu brīvs atomu pirmsākumā, bet tu, būri, sarūsēsi un sabirzīsi, jo neviens būris vēl nav mūžīgs. Tikai mēs- cilvēki.

Gostoljubje je za Mongole zakon, ki so ga iz step prenesli tudi v revna mestna stanovanja. Čeprav mora po vodo na skupno pipo sredi ulice (kjer spotoma igra biljard), nas je naključni znanec pogostil kot dolgo pogrešane sorodnike. Mesece je delal za barvni televizor, a Bruce Willis je končno doma tudi pri njemu.

A pak Snílek otevřel tu svou tašku, ze které může vytáhnout jakoukoli knížku si zamane, jako Hermiona ze své kabelky. A vlastně i on mi často připadá jako čaroděj. Někdy ani jednu z těch knížek nepoužije, jen je nechá ležet na katedře. Říká, že pro něj jsou knížky jako součást domova - tam, kde je má, se cítí doma.

Jābrīnās, ko tik visu cilvēks nenorij! Laikam gan minū­tes desmit es lasīju avīzi, ar redzes starpniecību ielaizdams sevī kāda bezatbildīga cilvēka domas — tāda, kurš apviļā un apsiekalo citu teikto, lai tad nesagremotu atkal izspļautu. Un kaut ko tādu es apēdu — slejas garumā. (No vācu valodas tulkojuši Ģirts Bļodnieks un Alīda Bļodniece.)

formed its base. It was the 31st of December. The noontide

electricity.

In his sight every thing was easy, logical, natural, and, consequently, he could see no use in complaining or grumbling.

The fewer one's comforts, the fewer one's needs; and the fewer one's needs, the greater one's happiness.

Iz tog trenutka u kome je svijet oko njega iščiio, u kome se zatekao sam kao zvijezda na nebu, iz tog trena se zebnje i obeshrabrenja Sidarta je izronio i njegovo ja se još više zgusnulo. Bio je svjestan da mu je to posljednja jeza buđenja, posljednji grč rađanja. I ubrzo je opet pustio korak, išao brzo i nestrpljivo, ne u pravcu svog doma, ne svom ocu, ne onamo odakle je krenuo.

Cilvēki spēj iztēloties savu nāvi, spēj sajust tās tuvošanos, un jau pati doma par nāves tuvumu iedarbojas kā afrodīzijs. Suns vai trusis tā neizturas. Piemēram, putni: liesā sezonā tie dēj mazāk olu vai nepārojas nemaz. Visu enerģiju veltī tam, lai izdzīvotu, līdz laiki uzlabosies. Bet cilvēki cer, ka spēs iepūst savu dvēseli kādam citam, kādam jaunam variantam, un dzīvos mūžīgi.

Kaķpēdiņu kalniņā Noliksim mugursomas, Kaķpēdiņu kalniņā Noliksim savas domas. Cīruļu debesīs Pacelsim saulē pēdas, Cīruļu debesīs Aizlaidīsim savas bēdas. Pļavmalas grāvītī Briest mazi kurkulēni, Uz karsta akmeņa tup Ķirzaku bērni Zem tavas galvas Tik sen, tik sen, Kopš senču laikiem Kurmji sten. Sēdi kaķpēdiņu kalniņā Un brīnies – kā visur zied! Šī zeme ir tik skaista- Bail pāri iet.

I would give all the land in the world for a bit of ocean. People say that sailors soon get tired of their business; but I've been sailing for forty years, and I like it as well as I did the first day.

Clawbonny spoke freely of the vanity of competition, of the madness of rivalry, and of the need of agreement between men so far from home. His words, his tears and caresses, came from the bottom of his heart.

Bill Clinton was being celebrated that evening, which I immediately thought was bizarre since Clinton signed DOMA, the Defense of Marriage Act, and implemented Don’t Ask, Don’t Tell but then I remembered that GLAAD had also honored Brett Ratner the year after he’d (innocuously, I thought) jokingly told the moderator during a Q&A after a screening of one of his movies that “rehearsal is for fags” and was forced to repent

No hay hierbas que hagan crecer en nosotras la empatía y la justicia. No hay hierbas contra el capitalismo, el dolor y el cansancio. No hay hierbas para una mujer engañada y extraída de su tierra, violada e infectada para siempre. No las hay. Mientras tanto yo tengo esta botica, legado de La Mama Doma. Legado de Noris. Legado de Cecilia Ruano y Ceci. Legado de mi abuela. Esta botica que cargo como cura amarga de lo que soy.

Tikai doma mūs padara lielākus, nevis telpa un laiks, kuru ietvaros mēs esam nekas. Mēs nekad nedzīvojam tagadnē. Mēs steidzinām nākotni un piesaucam pagātni, cenšamies to atgriezt, it kā tā būtu aizgājusi no mums pārāk ātri. Mēs esam tik nesaprātīgi, ka klaiņojam laikā, kas mums nepieder, un ignorējam vienīgo, kas mums pieder - t.i., tagadni. [..] Lūk, tā arī iznāk, ka mēs nekad nedzīvojam, bet tikai grasāmies to darīt un, piesaucot laimi, to nekad neiegūstam.

Because they are naturally ferocious, and ferocity, like maliciousness, begets suspicion; a remark which is true of man as well as of animals. A wicked man is distrustful, and fear is commonly found in those who are able to inspire it.

Durante milhares de anos os malfeitores não tiveram acerca do seu crime outra impressão do que essa impressão pessoal, a que se refere Espinosa; dizem à vista do castigo: «Eis um acidente imprevisto», em vez de «eu não devia ter feito isto». Os malfeitores submetiam-se ao castigo, como a uma desgraça ou à morte, sem repugnância com aquele fatalismo valoroso do qual os russos nos levam vantagens. Se algum efeito produzia o castigo, era o aumento da perspicácia, o desenvolvimento da memória, a vontade de operar para diante com mais prudência, com mais precaução, o mistério, e finalmente a confissão de que, em muitas coisas o homem é fraco, na reforma do juízo acerca de si mesmo. Em suma o que logra o castigo no homem e no animal, é o aumento do medo, a finura da perspicácia, o domínio dos apetites: nesse sentido o castigo doma o homem, mas não o melhora; talvez pelo contrário (Dos escarmentados saem os avisados, diz o adágio; mas também nascem os maus, e às vezes, por fortuna, os estúpidos).

Importuna razón, no me persigas; en vano tu voz áspera murmura; si en ley de amor, si a fuerza de ternura no domas, no contrastas, no mitigas; si atacas al mortal y no lo abrigas, si (conociendo el mal) no le das cura, déjame demorarme en mi locura, importuna razón, no me persigas; es tu intento, tu fin llenar de celo esta alma, la víctima de aquella a quien, cambiante, en brazos de otros veo: tú quieres que me aparte de mi bella, la acuse, la desdeñe; y mi deseo es morder, delirar, morir por ella.

Víte," poznamenal Bushell, když zastavili na semaforu před křižovatkou, "že na vzducholodi se jeden cestující při večeři chlubil, že má doma svůj vlastní televizor?" Jeho přítel se k němu nevěřícně otočil. "To si děláte legraci, ne?" (...) "K čemu by si někdo takovou věc pořizoval domů?" (...) "Rádio je něco docela jiného, při tom se dá povídat, číst... Ale televizor... Ten přece něco ukazuje a člověk se na to prostě musí dívat! Co když máte hosty? O něčem tak... tak vulgárním jsem snad ještě neslyšel!

Když mám v ruce nějaký mizerný výrobek, nějaké takové chatrné šmízo špatně udělané ze špatné hmoty, špatně sloužící a záhy končící špatně jako všechny špatné věci, myslím si, jak teskno a pusto musilo býti dělníkovi, kterému bylo uloženo takovou věc udělat. Byl špatně placen a špatně naladěn; nepískal si při práci, nýbrž bručel a nadával, neříkal své práci práce, nýbrž zatracená dřina, nezašpásoval si při ní, ale odbýval ji, jak jen to šlo, a když padla, praštil svými nástroji a šel, ani se neohlédl; a ještě doma cítil cosi jako útlak, nevolnictví a celou nespravedlivost světa.

Radošs darbs nav veicams kaut kādā brīdī un pēc pavēles. Daiļnieks var strādāt tikai tad, kad jūtas aicināts! Ja vēlaties uzrakstīt kaut ko lielāku, tad jums jāiemācās iedvesmi organizēt – izsaukt pēc pavēles!… Vispirms mēģiniet ieturēt noteiktas darba stundas! Nekas tā nepalīdz kā regularitāte. Sēstieties pie galda arī tad, ja jums nepavisam negribas rakstīt! …Mēģiniet virzīt domas uz aprakstāmo tematu un piezīmējiet visu, kas šinī sakarā jums nāk prātā, lai arī sakarība liktos gluži absurda. Pēc pusstundas, ja vien jūs neesat patoloģiski izklaidīgs vai šizofrēns, jūs būsit atjaunojis kontaktu ar savu tematu un gluži nemanot iesāksit strādāt produktīvi.

Neću se ispričavati. Oduvijek sam bio grešno stvorenje, čovjek mučen proturječjima i nestalnošću, kojeg je povuklo previše nagona. S jedne strane: čisto srce, dobrota, odani pomoćnik Djeda Božićnjaka. S druge: lajava protuha, nihilist, poblesavjeli klaun. Gdje je pjesnik? Negdje između, pretpostavljam, u međuvremenu između najboljeg i najgoreg u meni. Ni svetac, ali ni pijana budala. Čovjek s glasovima u glavi, onaj koji je ponekad uspijevao prisluškivati razgovore kamenja i stabala, koji je svako toliko glazbu oblaka uspijevao pretočiti u riječi. Šteta što češće nisam bio on. No nikad nisam bio u Italiji, rodnom mjestu samilosti, pa ako ne možeš platiti kartu, onda ostaješ doma

Es zinu, ko nozīmē veltīt sevi visu cilvēkam, kuru mīlu vairāk par visu pasaulē. Es uzskatu sevi par ārkārtīgi laimīgu — šī laime nav izsakāma vārdos, jo mēs dzīvojam viens otram. Neviena sieviete nekad nav bijusi tuvāka savam dzīvesbiedram kā es. Man nekad neapnīk mana Edvarda klātiene, tāpat kā viņam neapnīk mana klātiene. Mēs esam laimīgi apziņā, ka sirdis, kas pukst mūsu krūtīs, pukst tikai viena otrai; tāpēc mēs esam nešķirami. Būt kopā mums nozīmē justies tik brīviem kā vientulībā, tik priecīgiem kā sabiedrībā. Mēs sarunājamies visu dienu, jo mūsu sarunas patiesībā ir skaļas domas. Es uzticos viņam pilnīgi, un viņš tāpat uzticas man; mūsu raksturi lieliski saderas, tāpēc mūsu starpā valda pilnīga saskaņa.

Pan Povondra se zamyslel. “On ten kapitán, jakpak on se jmenoval, Vantoch, na to ani nevypadal. Takový tlustý strejc to byl. Jiný vrátný by mu řekl, kampak, člověče, pán není doma, a vůbec; ale já ti měl takové jako tušení nebo co. Já ho ohlásím, řekl jsem si; pan Bondy mně třeba vynadá, ale já to vemu na sebe a ohlásím ho. Já vždycky říkám, vrátný musí mít čuch pro lidi. Někdy zazvoní člověk, vypadá jako baron, a zatím je to agent s ledničkami. A podruhé ti přijde takový tlustý tatík, a vida, co v něm je. Člověk se musí vyznat v lidech,” rozjímal otec Povondra. “Z toho vidíš, Frantíku, co může vykonat člověk i v podřízeném postavení. Vem si z toho příklad a snaž se vždycky splnit svou povinnost, jako jsem to dělal já.

Mnogo puta sam pokusao da ta svoja osecanja prenesem Naoko. Nekako mi se cinilo da bi ona u izvesnoj meri mogla na pravi nacin da ih razume. Ali nisam uspevao da pronadjem reci kojima bih mogao da se izrazim. Bas cudno, mislio sam. Kao da je njena boljka neprestanog trazenja reci presla na mene. Subotom uvece, sedeo bih na stolici u holu doma gde je bio telefon, i cekao da me Naoko pozove. Manje-vise svi su subotom uvece izlazili u grad, pa je hol obicno bio prazan i mrtvacki tih. Posmatrajuci tracke svetlosti kako sijaju u tisini tog prostora pokusavao sam da preispitam svoja osecanja. Sta ja to trazim? Sta uopste drugi traze od mene? Ali pravi odgovor nisam nalazio. Ponekad bih pruzio ruku ka tim zrncima svetlosti sto su lebdela u vazduhu, ali moji prsti ne bi dodirnuli nista.

Stabla po zimi Ta stabla pod snijegom, sva ogoljela, jednom je moja duša voljela, dok se nisu razboljela. A sad, možda, manje im se divi, ali ih više ljubi i grli i poklonički časti. Ta ipak, kako su divni ti kosturi! Mili su nam kao uzvišene starosti mudraca ili prolazne nedaće drugih, mlađih bića. Onaj studeni, ledeni srh što njih zebe steže i muči sve nas, mene, tebe. Prutići tako vješto nacrtani, tankoćutne i točne grane drva bez jednog lista još su urez grada, oslon živaca, zanimljivosti ceste. Kad ih vjetrić dirne, s grane prahati snijeg. Mi tugujesmo s njima. Te gole grane osjećamo kao svoje rane. Samcu prave društvo na ulici, brate se s beskućnikom. Studen ih grči, vjetar pahuljice stresa, studen i vjetar, strpljenje našeg mesa. Žalosna su bez jarkoga sunca i bez bujne prizme dana. Počitanja ih barem bratska prate. Čekati ćemo, da se sunca vrate. Eto mrznu u nadi razvigora. Tako imamo bolnih drugova i braće, što tuguju bez spektra i bez ptica. No imat će opet svojih vedrih dana Uskrska, kad šuma prolista i nadživjeti mnogi crni čas. Ta stabla pod snijegom znak su korota kao katarke na brodu razlupanom. I nepomična duša drva strada kao božanstvom što skriva glatku golgotu u divljoj kori. Pa ipak, svojojm čistoćom linija taj pusti crtež debla, grane, grančica, šiba, kako zatravljuje sjenu! Svejedno, ti crni križevi znak su nada: bolno drvo još pred sobom čeka spas. Kada snijeg kipovima pjesnika i mudraca na šetalištu nače kukuljicu kao mali brijeg vrh glave, hladni kipovi su čudovišno ljepši u perspektivi zime; ali bijelo deblo strada, no duboko pod korom i u žilju svim sokovima i svim vlakancima još se životu nada. Stablo želi, stablo žudi, ono strepi, ono hlepi, ono čezne, ono hoće, ono čeka; pati strasti, želje, čuva volju u patnji, vjeruje u udes tmasti i u vrijeme trajno. Dušo, zavoli ta stabla po zimi, tu neoskvrnjenu sliku sloma, i u vlastitu toplinu kao uz vatru u kutu doma njih primi!

Ye men of gloom and austerity, who paint the face of Infinite Benevolence with an eternal frown; read in the Everlasting Book, wide open to your view, the lesson it would teach. Its pictures are not in black and sombre hues, but bright and glowing tints; its music—save when ye drown it—is not in sighs and groans, but songs and cheerful sounds. Listen to the million voices in the summer air, and find one dismal as your own. Remember, if ye can, the sense of hope and pleasure which every glad return of day awakens in the breast of all your kind who have not changed their nature; and learn some wisdom even from the witless, when their hearts are lifted up they know not why, by all the mirth and happiness it brings.

Pokud jsem byl u toho (a jistěže jsem úplně u všeho nebyl), úplně první explicitní otázku, zda zamýšlíme zakázat KSČ, vyslovil nahlas - příznačně - cizinec, britský konzervativní filozof a publicista Roger Scruton, a to 6. ledna 1990 při besedě tehdy již prezidenta Václava Havla s brněnskými studenty v Moravském národním divadle. Havel a několik lidí z pražského a brněnského OF seděli na pódiu a Rogerův hlas se během diskuse ozval odněkud z výšin třetí galerie. Neviděl jsem ho, ale poznal okamžitě podle jeho ráčkování, ačkoli jsem se s ním nemohl setkat několik let - Československo měl od jisté doby, po mnoha návštěvách, ostatně také u nás doma, zakázané. Mezitím jsem já překládal jeho knihy o konzervativním názoru na svět, na politiku. Havel mlčel, zdál se mi poněkud zaskočen, potutelně se usmál, otočil se ke mně a tiše, i když srozumitelně pro celé napjaté divadlo řekl: To bude nejspíše otázka pro tebe Petře, že...Nebyl jsem na ni ani trochu připraven, nikdy nikde do té doby jsme o možnosti zákazu KSČ nemluvili. Nějakou chvíli, možná i předlouhých pět vteřin, jsem mlčel a přemýšlel. Pak jsem do hrobového ticha toho obrovského prostoru řekl, co mně přišlo naprosto spontánně na mysl jako sukus mé životní filosofie, jako extrakt mé disidentské zkušenosti, totiž že si myslím, že daleko lepší než je zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách...Ozval se mohutný potlesk divadla narvaného studenty od podlahy až ke stropu.

Nakon što sam u Ljubljani proveo nepuna tri dana s kćeri izigravajući „tatka“, ponovo krećem na put. Dok ona gleda crtiće, ja na brzinu uzimam torbu, na prstima se iskradam iz stana i bez pozdrava trčim niz stube prije nego primijeti kako bježim. Nikako da se naviknem na rastanke, jer kako god to izveo ili što god učinio, ne valja. Ako je počnem grliti, cmakati i govoriti riječi izmišljene kako bi je lažno utješile, sve se otegne, raspadne i na koncu pretvori u patetiku kojoj su svi roditelji skloni kada su u pitanju vlastita djeca. Ali nema mjesta suzama, pjevušim dok čekam taksi ispred zgrade. Rezonujem kako su ti rastanci naša stvarnost, moja i njezina. Tako je nekome suđeno. Čitavo djetinjstvo proveo sam u iščekivanju očevih ili majčinih dolazaka i odlazaka i već tada shvatio kako se život sastoji od čekanja, sastanaka i rastanaka. Spajanja i razdvajanja. Spolne stanice roditelja se iznenadno spoje, nastaneš taj nepono- vljivi ti, ispadneš iz majčine utrobe u ovaj svijet i zatim se sve počne raspadati. Stvarno nemam više snage za rastanke. Zato se pretvaram da bježim. Stavljam tamne naočale na oči, rukom provjeravam jesu li putovnica i vozna karta u unutarnjem džepu jakne, uzdišem i zamišljam da sam netko drugi. Umišljam kako sam jedan od onih zajebanih pustolova koji evo baš kreće na ekspediciju, recimo u neistražena područja otoka Borneo, tamo gdje ljudska noga nije kročila. Pronaći ću blago i sretno se vratiti doma. Donijeti kćerkici brdo darova i nikad se više nećemo rastajati, niti ću ikad više morati od nje bježati.

Zar nije naivno mišljenje da je čovjek ugodno smješten na zemlji i da je tu njegov pravi dom? Prostranstvo je naša tamnica, rekao sam osluškujući odjek svojih nepoznatih misli, unoseći neočekivanu vatru u mrtvi i nepotrebni dotadanji razgovor. Prostranstvo poseduje nas. Mi ga posedujemo samo koliko može oko da pređe preko njega. A ono nas umara, plaši, izaziva, goni. Mislimo da nas ne vidi, a mi ga se ne tičemo, kažemo da ga savladavamo, a samo se koristimo njegovom ravnodušnošću. Zemlja nam nije naklonjena. Gromovi i talasi nisu za nas, mi smo u njima. Čovjek nema svog pravog doma, on ga otima od slijepih sila. To je tuđe gnijezdo, zemlja bi mogla biti samo stanište čudovišta koja bi bila u stanju da se nose s nedaćama što ih ona pruža u izobilju. Ili ničija. Pa ni naša. Ne osvajamo zemlju, već grumen za svoju stopu, ni planinu, već sliku u svome oku, ni more, već njegovu gibljivu čvrstinu i odsjaj njegove površine. Ništa nije naše osim varke, zato se čvrsto držimo za nju. Mi nismo nešto u nečemu, već ništa u nečemu, nejednaki s tim oko sebe, ne isto nespojivo. Razvitak čovjekov trebalo bi da ide ka gubljenju svijesti o sebi. Zemlja je nenastanjiva, kao i mjesec, a mi sebe varamo da je ovo naš pravi dom, jer nemamo kud. Dobra za nerazumne, ili za neranjive. Možda će biti izlaz čovjekov da se vrati unazad, da postane samo snaga. Hasanov izraz lica postao je neočekivano sabran. Ne, rekao j, polako odmahujući glavom, kao da se izvinjava što govori ozbiljno. “Ne treba čovjek da se pretvori u svoju suprotnost. Sve što u njemu vrijedi, to je ranjivo. Možda nije lako živjeti na svijetu, ali ako mislimo da nam ovdje nije mjesto, biće još gore. A željeti snagu i bezosjećajnost, znači svetiti se sebi zbog razočarenja. I onda, to nije izlaz, to je dizanje ruku od svega što čovjek može da bude. Odricanje svih obzira je prastari strah, davna suština ljudskog bića koje želi moć, jer se boji.

Prvog samostalnog putovanja sjećam se kao da je bilo jučer. Imao sam šesnaest godina, bila je zima, a prijatelj i ja htjeli smo novogodišnje školske praznike provesti u jednom bečkom skvotu, a do tamo doći autostopom. Roditelji me, naravno, nisu pustili. Roditeljima su djeca uvijek premlada za to što žele učiniti. Bilo je tu moljakanja, suza, svađe i svega, ali nisam odustao. Toliko sam to želio, da sam bio spreman otići i bez njihovog blagoslova. Djeca uvijek misle da su dovoljno stara za ono što žele učiniti. Nikad nisam bježao od kuće i nije mi bila draga pomisao da to prvi put napravim, ali čuo sam srce onim jasnim, razgovjetnim tonom i znao sam da ga moram poslušati, da imam pravo na to. Stoga sam mirno objesnio roditeljima da idem. Ne znam jesu li iz odlučnosti moga glasa shvatili da sam dovoljno star za to što želim učiniti ili da jednostavno nemaju izbora, pa su popustili. Otac je mene i prijatelja odvezao do naplatnih kućica na autocesti i poželio nam sretan put. U trenutku kada smo na cestu spustili stare ruksake te prvi put ispružili palčeve, osjetio sam Beskraj u svojim plućima. Uopće mi nije bilo važno hoće li pasti novi snijeg ili sjekire, hoće li prvi auto koji stane voziti miss svijeta ili serijski ubojica. Mi smo bili na Cesti. Prepustili smo se njezinoj režiji. Iako je do Beča samo 400 km, a iz priča smo znali da stoperi to riješe unutar jednog dana, nama se ta sreća nije nasmješila. Do popodneva smo jedva stigli do obilaznice oko Graza, a potom tamo opet zapeli. Pao je mrak, pa nije bilo više smisla stopirati. Našli smo komad suhog tla ispod jednog nadvožnjaka i tamo se zavukli u stare vojne vreće za spavanje. Padao je snijeg, vlaga je bila u zraku, autocesta je bila osvijetljena i bučna, a loše vojne vreće nisu nas nimalo grijale, ali ja sam bio sretan kao nikad dotad. Osjećao sam se kao da sam se upravo rodio. Došao sam na ovaj svijet nekim čudom šesnaest godina ranije, ali toga dana sam JA odlučio postojati. Taj miris vlažnog snijega, hladnog betona mosta i spaljenih guma na cesti, bio je miris koji me opijao. Bio je to miris slobode. Isti taj miris zapuhne me kao dašak Beskraja svaki put kada sjednem u avion, na bicikl, u kajak, kad zakoračim svijetom, kada uzmem stvar u svoje ruke, kad donesem pravu odluku, kada slušam srce. Tada kao da se ponovno hvatam na taj kotač života i živim život kakav bih trebao biti. Taj miris slobode najčešće osjećam na putovanjima. ... Zašto je sloboda tako blisko povezana s putovanjem? Zato što se na putu oslobađamo svih onih utega svakodnevnice. U našoj svakodnevnici zapravo se ponašamo po brojnim obrascima, kalupima. Rutina nas određuje. Iz dana u dan učvršćujemo kalupe i gradimo identitet. Kad jednom odemo na put, kad se izmjestimo, svi ti kalupi ostaju iza nas. Doma možemo biti predsjednik države ili rock-zvijezda, ali kada se nađemo u nekom selu u Africi gdje nas nitko ne zna, možemo se samo zapitati tko smo zaista. Naš dan u svakodnevnici često određuje niz nužnosti, a naše svakodnevne odluke nisu samo naše. Na putu, pak, svako jutro donosi novi start i novi paket mogućnosti, a mi svakim korakom i svakom odlukom kreiramo svoju sudbinu. Ta mogućnost biranja, ta mogućnost upravljanja svojim životom, zove se sloboda. … Sloboda je mogućnost izbora, a na Putu je možemo kudikamo intenzivnije i dublje doživjeti nego kod kuće. No, naši izbori mogu nas odvesti u pakao zatvora i u blaženstvo Beskraja. Razlika je ponajviše u tome da li prilikom prakticiranja vlastite slobode marimo i za slobodu drugih bića s kojima dijelimo planet.

Jestli jsou oči zrcadlem duše, pak je Edward v maléru, protože nikdo není doma.

Ležim v posteli, už sem zhasnul, a pozoruju stíny, který hází záclona na stěnu a na strop. Světlo je tu jiný než doma. Slyšim projíždějící výtah a čekám, že se zastaví tady v patře, že se táta třeba už vrací, ale výtah jede dál. Tenhle dům dělá i úplně jiný zvuky než ten náš. Chci domů. Usnu po strašně dlouhý době. (185)

She seemed the incarnation of girlish scorn and wilful

Vidio sam tada svu našu nerođenu djecu I tebe kao jedinu želju za moja ostvarenja. Obudovjeli snovi moji. Nisam ti nikad rekao da te volim A toliko puta sam ti to pokazao U mojim odrpanim stihovima Da me sramota od grobova starih pjesnika, Mogao sam pisati o nebu i travi i domovini, Ja, koji doma nisam imao osim onog koji sam našao U tvom raštimovanom zagrljaju. A volio sam te ljubavi moja, Volio sam te cijelim svojim bićem i rasparenom dušom, Svakom tvojom zaleđenom suzom na mojoj košulji, Onako kako samo raspušteni pjesnik može voljeti Dok zavija na mjesec. Volio sam te.

Tai jūnija rītā, kad ļaudis dzina lopu vagonos un mēs ar Rūdi sēdējām filadelfu krūmājā, teicos esam gatavs mirt. Tukša muldēšana. Kad duncis piedurts pie rīkles un jau plēš dzīslu, domas nāk citādākas. Nenovēršamais nāves tuvums aprāda dvēseli kā visdzidrākais spogulis.

A ja sa radšej strácam doma, povedala Alica.

Nedzimuša bērna un ļoti agri miruša bērna nāve ir savāda, neizprotama lieta. Tu jau sēro ne tikai par savu iztēli, bet gan par īstu cilvēku, kurš patiešām ir eksistējis. Bet kas viņš bija? Viņš nerunāja, viņš neizpauda ne savas domas, ne raksturu, tos viņam izdomāji tu. Tā ir tava iztēle, tavs pieņēmums, par ko tu sēro, taču reizē arī nav, jo viņš taču pastāvēja fiziski, un tāpat viņam jau bija noslieksmes domāt un paust zināma tipa domas. Tu sēro par nebijušu nākotni. Par kādas būtnes neīstenoto nākotni, un arī tevis paša nākotni, tevis paša citādo laiku, kas ticis atcelts. Par vienu būtni pasaulē mazāk – tātad par veselu lērumu laika mazāk. Varbūt pat par simt gadiem mazāk.

Takoví jsou Němci,“ řekl August Klander, rusovlasý muž z Hesenska, který právě dorazil z velitelství, a ještě jednou se rychle otočil; nikde žádný důstojník. „Doma už není kámen na kameni, fronta se hroutí, Ivan je přede dveřmi, ale polní pošta pořád chodí přesně.

Druhý den ráno se Bilbo probudil s časným jitřním sluncem před očima. Vyskočil, aby se podíval na hodiny a postavil si vodu na čaj - ale zjistil, že vůbec není doma.

No rīta, kad negribas celties, lai klāt stāv doma: es ceļos lai darītu cilvēka darbu.

Znalost Slovanstva, zejména Jihoslovanů a Ruska, dovedla mne k boji s Aehrenthalem (Alois Lexa von Aehrenthal - český šľachtic, diplomat a politik; podľla wikipedie, pozn. čitateľa) o rakouskou politiku balkánskou; naše obvyklé slovanství mně bylo nesympathické. Hnusilo se mi to slovanské žvanění, jak to jednou odsoudil Neruda, nemohl jsem klidně snést ty vlastence a Slovany, kteří se nenaučili ani azbuce a s Rusy a cizinci vůbec musili mluvit německy. Živě vzpomínám, jak mně moji nejbližší kolegové zazlívali, když jsem přiváděl na přetřes otázku slovenskou a když jsem jí v 'Naší Době' a v 'Čase' věnoval zvláštní pozornost. Mně nestačila ta abstraktní a úzce politická národnost a láska k vlasti, na neznalost skutečného národa a lidu v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Od dětství jsem cítil své češství konkrétně v pochopování charakteru, názorů a života svých krajanů tam na Slovácku a na Slovensku a postupem doby na Moravě a v Čechách. Praha zajisté má stejné oprávnění jak Čejkovice nebo Bystrička; ale v Praze je příliš mnoho lidí, kteří nežijí nerudovskou malostranštinou, nýbrž kavárenskou abstraktností a hospodskou fantastičností. To ovšem platí o všech městech a také u jiných národů, ale proto to není méně odporné. Své češství a slovenství cítím, řekl bych, venkovsky, dialekticky; filosoficky cítím s Husem, Chelčickým, Žižkou a t. d. až po Havlíčka. Doma i ve Vídni mě tížil Kocourkov; ten Kocourkov pražský, ale stejně vídeňský a rakouský vůbec. Malost nespočívá v geografii, ale v lidech, charakterech, mravech. Světovost nezíská se jen obvyklým cestováním, oficiálním stykem mezinárodním a mezistátním, nýbrž duchovním pohroužením v život jednotlivcův, národův, lidstva.

- Pa uvijek najsjebaniji ljudi postanu gurui - dodam. - Karmen! Karmen u pičku daje bioenergiju. Zadnje sam je vidjela kad je pekla svoj ketamin doma. Sad mi objašnjava kak da se spojim u svemir. - Kako? - pita Janko. - Poslala sam je u kurac. Neće meni jedna narkomanka srati da sam alkosica. I još malo smijeha, spasa.

Ja sam čovek koji se ne zanima teorijama ni intelektualnim konstrukcijama. Inteligencija ne stvara umetnička dela, ona može da razume ili da uglača ono što osećaji stvore. (...) Moja glavna lektira su bili ruski pisci četrdesetih i šezdesetih godina, Poljaci i, od Francuza, Dode i Mopasan. Naročito sam voleo Turgenjeva. Čitanje 'Bednih ljudi' od Dostojevskog učinilo ja na mene jedan od najjačih utisaka. To je i ostala jedna od mojih najomiljenijih knjiga. Od drugih stvari Dostojevskog volim 'Zapise iz mrtvog doma'. Kakvi tipovi, kakvi karakteri, kakva čovečnost u toj knjizi! (...) Moja koncepcija umetnosti je takođe prosta: jedna umetnost ako ne pokrene neka plemenita osećanja u vama, nije umetnost. Drugo, treba da čini da zavolite svoga bližnjeg.

Uviđam kako mi fali dom, neka baza, krov i četiri zida među kojima ću živjeti i raditi pa onda od tamo putovati. Imati se kamo vratiti. Kad nekamo odem, znati što ću raditi tamo kamo sam otišao. I znati što ću raditi kad se vratim doma, ma gdje taj dom bio.

A na řadě byla země moravská. Tatínkovi se tehdy na Moravu nechtělo, pod naší novou chatou na přehradě začali brát cejni. Měli takové malé hubičky, plavali ve vodě stříbročerní a chutnali výborně na sádle s kmínem. Zní to idylicky, ale vždycky jak tyhle potvory začaly žrát, znamenalo to zhoubu pro naši rodinu. Tatínek obvykle přestal pracovat. „Na Moravu pojedeš ty,“ oznámil mi a inženýrovi Jehličkovi sdělil, že já jsem ten pravý obchodník, který udělá na Moravě velkou zakázku. To přesvědčí největší pražský velkoobchod, že i na Moravě půjdou mucholapky na odbyt, a vezmou je pak od nás. Kdyby je tam prodal on, nevěřili by. Něco na tom bylo, ale hlavně v tom byli cejni, velcí jak lopaty. Nevím, podle čeho usuzoval tatínek na mé skvělé obchodní vlastnosti, v životě jsem nic neprodal, jenom jednou za války jedenáct dílů Tarzana, kterého jsem dostal od bratrance Karla Kopřivy, a to mě maminka seřezala bejčákem na psy, když mi k tomu připočetla ještě další kousky a hlavně to, že jsem nenachytal pro kachny v rybníce žáby. Z prodávání jsem měl ohromný strach, nikdy bych si nedovedl počínat jako tatínek a taky jsem nemohl ve svých osmnácti letech vykládat o krásných ženách v Hamburku, ale tatínek se ten strach snažil všemožně rozptýlit. Dal mi ušít bleskově nové modré šaty a objednal mi letenku Praha–Brno. Pak mi vtiskl do ruky knihu Američana Dale Carnegieho Jak získávati přátele a působiti na lidi a řekl mi, že je v ní vše (až po letech se podřekl, že ji nikdy nečetl). Ale pro mě se ta kniha stala po odletu jedinou nadějí. Upjal jsem se k ní tak vášnivě, že jsem ji v pohupech nad Českomoravskou vysočinou i pozvracel. V Brně při návštěvě velkoobchodu jsem třímal aktovku s knihou Dale Carnegieho Jak získávati přátele a působiti na lidi a uvědomoval jsem si jednu z jeho zásad „vždycky se usmívejte“. Další dobrá zásada, kterou jsem si zapamatoval, byla, abych dotyčnému pochválil nějaký vzácný předmět v jeho kanceláři. A tak když jsem se ocitl před starším pánem s knírkem, nezačal jsem hned o mucholapkách, ale usmíval jsem se na celé kolo (jak blbec) a hledal vhodný předmět k pochválení. Usoudil jsem, že to bude v tomto případě nábytek, a tak jsem řekl, jaký má nádherný dubový nábytek. Ten pán se strašně nakrkl a povídal, že je to čirou náhodou smrk a děsný šmejd, vnutila mu ho sem manželka, která ho doma nechce mít, a jestli nechci nic podstatného, abych rychle vypadl. A tak jsem vypad, o vzácných mucholapkách BOMBA-CHEMIK se neodvažuje říct ani slovo.

Always fucking fake it. We’ve already made it, but if people catch wind of that, they’ll only try to drag us down—make our lives harder out of envy, spite, or both. So, keep the grudge but hide the fangs. But make no mistake,” he warns, “most interactions between humans are just a formality. When people ask how you are, most don’t give a fuck, and that’s all that interaction with outsiders is, Dom—a formality. So, don’t waste energy, time, or effort on the people with whom you’re only meant to exchange formalities. It’s when you can’t fake it with someone who consistently shows up for you without motive that you’ll know they’re deserving of all three.

Ako ostanemo sami sa sobom, bez knjiga, mi ćemo se odmah zaplesti, izgubiti - nećemo znati kome da se pridružimo, čega da se pridržavamo, šta da volimo a šta da mrzimo, šta da poštujemo i šta da preziremo? Nama je teško čak i da budemo ljudi, pravi ljudi svojim telom i krvlju; stidimo se toga, smatramo to za sramotu i uspinjemo se da budemo neki nerealni svečovek. Mi smo mrtvorođenčad, a odavno se već i ne rađamo od živih očeva, i to nam se sve više i više sviđa. Prilagođavamo se ukusu. Uskoro ćemo izmisliti da se rađamo nekako od ideje.

Sve jela sam kad nisam jela Sve budna sam kad sam ponovno zaspala Sve doma sam kad sam bila daleko

Biblické vyprávění obvykle věci nehodnotí, jen je konstatuje. Rabíni v Talmudu, díle sepsaném dávno poté, měli na věc jednoznačný názor. V traktátu Gitin debatují o tom, jestli rozmíška mezi manželi vznikla kvůli tomu, že manžel našel v jídle mouchu, anebo vlas. V logice rabínské rozpravy to znamená, že vinen byl muž, který vyvolal malicherný spor. Již v tomto okamžiku dal přednost svému prospěchu před manželčiným, což byla předzvěst jeho dalších, mnohem horších skutků. Druhý závěr rabínů je, že neschopnost udržet soulad v jednotlivé domácnosti se může rozrůst do společenského nesváru a nakonec občanské války. Každý by tedy měl začít u sebe doma.

As of 2015 only a dozen of the then 567 federally recognized tribal nations recognize same-sex marriage...Other tribes, however, have explicitly restricted same-sex marriage (all following the passage of DOMA), including the Navajo Nation, Cherokee Nation, Muscogee Nation, Chickasaw Nation, and Iowa Tribe. Although Congress could pass a statute that affects Indian Country Lindsay Roberson...considers it highly unlikely, given the federal government's relatively hands-off support for tribal governance. Within the Navajo context, this issue has brought about deep debate about the nature of tradition. Joanne Barker has written about the battles over same-sex marriage in Navajo Nation (as well as Cherokee Nation). She documents how the tribal legislation bans and defense of them affirm the discourses of U.S. nationalism, especially in their Christian and right-wing conservative forms. IN these cases, the tribal nation's exercise of sovereignty and self-determination replicates the relations of domination and dispossession that resemble the U.S. treatment of Native Peoples.

...doma touží po moci a v zahraničí po uznání.

Nezinot, kas es esmu un kāpēc šeit esmu, nevar dzīvot. Bet uzzināt to es nespēju, tātad nevar dzīvot.

Jer za ženu se u ljubavi i sastoji vaskrsenje i spasenje od svake propasti, i do preporoda drugojače ne može ni doći do samo preko ljubavi.

Ja ne samo da nisam umeo da postanem zao već nisam uopšte umeo da postanem bilo šta: ni zao, ni dobar, no podlac, ni pošten, ni junak, čak ni insekt. I eto, sad tavorim posljednje dane u svom kutu, dražeći sebe zlobnom utehom koja ničemu ne vodi: da pametan čovek doista i ne može postati nešto, to može samo budala.

«Fortunatamente» aggiunge, la nota folle nella voce sempre più evidente «sei anche una guerriera. E sai come si doma una guerriera? Mostrandole che non è invincibile.»

So must you, so must we all take chances. You are here. Find your work and do it cheerfully, honestly, and let the future take care of itself. And let me say—do not be offended—beware of idleness and drink. They are as great a danger—nay, greater than the Indians.

Nevednost je bila doma pri gospodu in tlačanu, pri bogatinu in beraču. Kjer je pa nevednost, tam je mnogo neumnosti, prazne vere in vraž.

To, co tady za dva měsíce, udělám v počtech a složitosti operací doma za 2 roky.

Celkový skóre tohohle pacienta: prasklá slezina, ošetřená laparotomií – operací břicha –, úraz hlavy s bezvědomím řešenej konzervativně, pravostrannej pneumotorax – vzduch v hrudní dutině a zkolabovaná plíce – ošetřenej hrudním sáním, natržená podkolenní žíla ošetřená stehem, otevřená zlomenina holenní kosti ošetřená zevním fixatérem. Tohleto je skutečná traumatologie, o který si doma čítám tak akorát v učebnicích.

Bejt primářem tady a doma je rozdíl. S tím druhým nemám osobní zkušenost. Ale nechtěl bych to ani za nic, nakolik tu agendu chápu. Minimálně polovina práce západního primáře spočívá v nutným crcání se s papírama, manažerských povinnostech a dalších potřebných kravinách, který jsou holt tak nastavený. A ne že by to ti primáři sami chtěli. Tady je to jiný. Tady jde o medicínu. Jedinej denní papír je operační protokol. A jedinej důležitej je konečnej report z mise.

Capítulo 1 BASES PARA UNA CRIANZA FELIZ La vida es fascinante: sólo hay que mirarla a través de las gafas correctas. A. DOMAS MIRAR CON OJOS DE NIÑO Hasta que los leones tengan sus propios historiadores, las historias de caza siempre glorificarán al cazador. DICHO YORUBA (NIGERIA)

Pivo nema isti okus subotom navečer u Zagrebu ili nakon cjelodnevnog hodanja, u selu Larrasoana usred Navarre gdje pijemo naiskap naprije Estrellu Galiciu pa San Miguel. Hrana ima veću vrijednost, svaki zalogaj je - korak više. San je važniji. Svaka pa i najmanja usluga znači mnogo više nego doma. Miris omekšivača za rublje najugodniji je miris na svijetu. Topla soba za kišnog dana mami osmijeh na lice. Naše nosnice postaju sve osjetljivije na mirise, naše tijelo se cijelo prepušta svakoj pa i najmanjoj udobnosti i trenucima odmora. Dugo hodanje djeluje kao pojačivač okusa i sve odjednom postaje ukusnije i dragocijenije, svaka šalica kave, svaka kockica tamne čokolade. Hodanje nas uči cijenitit sitnice i osjećati beskrajnu zahvalnost na njima. Uči nas gledati zalazak sunca, strpljivo promatrati mijenjanje boja na horizontu. Dok u prizemlju prenoćišta u Puente la Reina perem zube, Goran kradomice slaže moju vreću za spavanje znajući da su mi zglobovi prstiju ranjeni vjetrom i da me bole dok pakiram vreću. Prešutno mu zahvaljujem pogledom jer znam da zna što mislim. Na Caminu svim malim stvarima munjevito poraste vrijednost.

Ale tady nejsme doma," odporovala jí Sára. "Doma je tam, kde máš srdce, ne? Nebo alespoň tak nějak se to říka.

Da divnoga komešanja! Od mirisa starog Beča s balova iz zanatskog doma, do onog otežalog i omamljujućeg, što ga šire štale i kokošinjci. U to doba se, na predratnu slavu Novog Sada, već dobro uhvatila žabokrečina, neko gluvilo, sve pritisnuo teg somnabulnosti i letargije, ali kako ćeš, mirna srca, tako šta reći nekome ko je tu tad živeo, značio? Sramota je, neljudski je. Bolje onda diskretno zapušiti nos.

- Nego, kako ti je žena? On odmahnu glavom. - Ja sam duhom daleko od svog doma. Dolazim i odlazim kao avet. Uviđam i sam da sumnjam u sve u šta sam nekada verovao. - (...) a s kim ti razgovaraš? - Ni sa kim. Ne sa svojom ženom. Pomislim ponekad kako si ti možda jedina s kojom ne moram da se pretvaram jer nas dvoje se samo napola znamo, nismo bliski prijatelji, shvataš? Sašenjka se nasmeši. - Kakav smo mi čudan par! Zatvorila je oči i pustila da joj vetar i pahuljice snega hlade lice.

Po Češích je doma vždycky malý sled, ale všude jinde naplňují svět:

Mrázek začal žít na vysoké noze. Auta měnil jako ponožky a na to, že byl invalidní důchodce, mrhal penězi jako milionář Donald Trump. Myslel si, že se mu nemůže nic stát, když má tak vlivné přátele, ale jak už to tak bývá, lidská závist je všemocná. Mrázka začali udávat obyčejní lidé: spoluobčané z Českého Brodu, ale i jeho přátelé a nepřátelé z pražského podsvětí. A psali anonymy a nebylo jich málo. “Mrázek dává peníze příslušníkům Okresní policejní správy v Kolíně. Peníze pocházejí z trestné činnosti a policisty si tak kupuje pro svou ochranu,” stálo v jednom udání. A 22. září 1988 dostala policie třeba tento informativní lístek: “Mrázek kšeftuje s auty. Stále za ním jezdí pan Hrouda a další policista Špulák. K jeho domu nejčastěji jezdí vůz Avia s poznávací značkou KO 59-59 a žiguli kombi, ale také škodovka se značkou PHE 27-48. Avie přiveze Mrázkovi krabice, ty Mrázek složí ve své garáži a za týden je zase odveze. Mrázek kšeftuje s pornokazetami. Doma je kopíruje a pak je prodává za 500 korun. Má i videokameru. Jezdí za ním dva Vietnamci a jeden prodavač ze samoobsluhy z Kostelce.

„Kada je policija odvela moga oca, bio sam glupi dječak nesposoban razumjeti kako čovjek – taj uporan, briljantan čovjek- može prestati postojati potezom nevidljiva birokratska pera, kao da nije bio ništa više od doma cigarete što ga je otpuhnuo iscrpljeni stražar u Sibiru, stražar koji se pitao vara li ga djevojka iz rodnoga sela pa je uvijek gledao preko snježnih šuma, nesvjestan ogromnog plavog neba nad sobom koje je čekalo da proguta i vijugavi dim i stražara i sve što je raslo na tlu pod njim.

los gobiernos y los pueblos. Es el jesuitismo el que debilita los intelectos, doma los corazones y los deseos con la ignavia, embota a los jóvenes con una disciplina blanda, corrompe la edad madura con una moral complaciente e hipócrita, combate, entibia, apaga la amistad, los afectos domésticos, la piedad filial, el santo amor por la patria en el mayor número de los ciudadanos… No hay secta en este mundo más desprovista de vísceras (ha escrito), tan dura y despiadada, cuando se trata de sus intereses, como la Compañía de Jesús.

Are infants to be nut-crackered into their tombs, and is nobody to save them?

HOŠI! PĚSTUJTE I VY OBŘÍ HOUBY DOMA VE SKLEPĚ!

however, cut out much that I wanted, saying the thing to think of was a

Lielākā daļa cilvēka dzīves sastāv no neredzamā – jūtas, domas, atmiņas, redzamais ir tikai porpcelāna tasīte, kur to visu ieliet un pasniegt otram cilvēkam.

Stiskl jsem zvonek, a když se objevil Jock, požádal jsem ho o kostku. Odpověděl, že nic takového doma nemáme a už nemá smysl pro nějakou posílat, protože každý slušný prodavač kostek už stáhl roletu a v zavřeném krámě se mucká s manželkou. A tak byla ta kostka, do níž jsem zestručnil a zaobalil svou odpověď v podobě NE, ryze abstraktní.

571Par koncertu apmeklētājiem man sazin kāpēc bija ilūzija, ka tad, ja cilvēks interesējas par labu mūziku, viņam galvā var būt tikai pozitīvas domas, kas vieno. Tāpat jebkurš mūziķis vai mākslinieks man joprojām šķita ļoti izglītots un intelektuāls.

We were in Washington, DC, pin-dropping the Barns at Wolf Trap when the Supreme Court officially did away with DOMA. It was a staggering victory for my family and so many like us. The relief was like a warm wave and it washed over our whole family. I fought tears from the moment we played our first note to the last.

Každý muž i chlapec v Sangeru uměl výborně zacházet se sekerou a byl velice šikovný. Známé rčení „Je to dobrej chlap“ mělo dva uznávané významy. Pokud byl takto označen osadník při pravidelné sobotní irské rvačce v městečku zvaném Downeyho Díra, znamenalo to, že se umí dobře ohánět pěstmi. Ale pokud jím byl obdařen muž doma na farmě, vztahovalo se k jeho výjimečné zručnosti při zacházení se sekerou. Mužem, který byl horší než ostatní, všichni pohrdali. A jelikož domy z přitesaných klád stavěli sami jejich majitelé, bylo jasně vidět, co kdo umí.

Anyone who has Doma blood and discovers their magic must be eliminated. They threaten our power, your power. They threaten the very world we live in.