“
Řekl jí, že na Lilu myslí ve dne v noci, ale ne s normální touhou, touha po ní se nepodobá té, kterou zná. Ve skutečnosti ji nechce. Tedy, nechce ji tak, jak obvykle chce ženský, aby je dostal pod sebe, obrátil je, převrátil je, rozpáral je, rozmlátil je, dupal po nich a rozdrtil je. Nechce ji, aby si ji vzal a zapomněl na ni. Chce ji s její bystrou hlavou plnou nápadů. Chce ji s její tvořivostí. A chce ji, ne aby ji zničil, ale aby mu vydržela. Nechce ji, aby ji opíchal, to slovo mu ve spojení s Lilou vadí. Chce ji, aby ji mohl líbat a objímat. Chce ji, aby ho hladila, pomáhala mu, vedla ho, rozkazovala mu. Chce ji, aby viděl, jak se v průběhu času mění, jak stárne. Chce ji, aby s ní věci probíral a aby mu pomáhala věci promyslet. Chápeš? Mluvil o ní tak, jak se mnou, se mnou, se kterou se brzo ožení, nikdy nemluvil. Přísahám, že to tak je. Mumlal: můj brácha Marcello, ten debil Stefano a Enzo se svým prdelním ksichtem, co ty z Liny pochopili? Uvědomili si, o co přišli, o co by mohli přijít? Ne, nejsou na to dost inteligentní. Jen já vím, co ona je, kdo je. Já jsem poznal její pravou povahu. A trpím při pomyšlení, jak se ničí.
”
”