“
„Můžete se volně pohybovat," řekl, „ovšemže pouze uvnitř; nechoďte však k východům z vagónu. Ve svém vlastním zájmu."
Všech devatenáct pánů bylo okamžitě před oddělením pana Hermana Cohena; vznášeli němé dotazy - k němu i jeden druhému; pohyby brv i brad, zřítelnic i rukou ukazovaly směrem k táboru, ale jen beze slov, protože stráže byly stále přítomné. Kouř byl všude a lidé tam venku se pohybovali jako stíny kulometných věží. Pan Rappaport-Lieben plakal.
„Viděl jsem smrt tisíce krav, jalovic a býků... vím... co to je..."
„Nesýčkujte."
„Nic už, proboha, nepřivolávejte."
„Vytrvejte."
„Doma o tom nemají tušení..."
„Mám rodinu, děti..."
„Pořád ještě máme naději."
„Máme jí málo, ale máme ji."
„Nikdo z nás to přece nezavinil."
„Měli jsme se starat jen o sebe."
„Nevykoupíme se ani krví."
„Nedejme se rozložit..."
„Vyčkejme, co bude."
„Dost!"
„Ani svatba, ani pohřeb... nic..."
„Pánové, máme ještě mnoho peněz, oni to dobře vědí a v tom je nejen naše naděje," řekl hlasitě pan Herman Cohen, „ale i naše sebevědomí. Držme se. Jsme přece lidé, kteří něco znamenají."
Ale pan Rappaport-Lieben stále vzdychal.
„Jatka... tisíce hovad... peníze, důstojnost a nakonec vždycky krev...
”
”