“
*Soustředění se dá v našem kulturním okruhu cvičit mnohem obtížněji, protože vše v něm působí proti schopnosti k soustředění. Nejdůležitější krok je naučit se být sám se sebou bez čtení, bez poslechu rozhlasu, bez kouření a pití. Vskutku, umět se soustředit znamená umět být sám se sebou – a tato schopnost je jedna z podmínek pro schopnost milovat. Jsem-li připoután k druhému člověku, protože neumím stát na vlastních nohou, on či ona může být pro mě zachráncem života, ale není to milostný vztah. Je to paradoxní, ale schopnost být sám je předpokladem schopnosti milovat. Kdo se pokusí být sám se sebou, pozná, jak je to těžké. Pocítí neklid, nervozitu či dokonce úzkost. Bude mít sklon k tomu, aby svou neochotu pokračovat zdůvodnil úvahou, že to nemá cenu, že je to hloupost, že to zabírá příliš mnoho času, atd. [...] Když se člověk soustředí, málo záleží na tom, co dělá; důležité stejně jako nedůležité věci nabývají nových rozměrů, protože se jim dostává plné pozornosti. Naučit se soustředění znamená vyhýbat se podle možnosti triviálním rozhovorům, tj. rozhovorům nepravým. Když dva lidé spolu hovoří o růstu stromu, který oba znají, o chuti chleba, který právě jedli spolu, nebo o společné zkušenosti z práce, může takový rozhovor mít význam, pokud to, o čem mluví, prožívají, pokud o těchto věcech nemluví způsobem, který je zbavuje konkrétnosti; na druhé straně se může rozhovor zabývat politikou, náboženstvím a přesto může být triviální; to se stává, když dva lidé mluví ve frázích, když v tom, co říkají, není jejich srdce. Měl bych zde dodat, že stejně důležité jako vyhýbat se triviálním rozhovorům je vyhýbat se špatné společnosti. Pod pojmem „špatná společnost“ nerozumím jen neřestné a destktruktivní lidi, kterým by se měl člověk vyhýbat, protože být vystaven jejich vlivu je zhoubné a skličující. Myslím tím též společnost „zombií“, lidí, jejichž duše je mrtvá, i když jejich tělo žije; lidí, kteří myslí i hovoří triviálně; kteří štěbetají, místo aby mluvili, a místo, aby myslili, vyslovují fráze.
*Soustředit se ve vztahu k jiným lidem znamená především umět naslouchat. Většina lidí poslouchá jiné, dokonce jim radí, aniž skutečně naslouchá. Neberou vážně to, co druhý říká, neberou vážně ani své vlastní odpovědi. Proto je rozhovor unavuje. Žijí v iluzi, že by je unavoval ještě více, kdyby soustředěně naslouchali. Ale je tomu právě naopak. Každá činnost, která se provádí soustředěně, člověka vzpružuje (i když pak nastane přirozená a blahodárná únava), kdežto nesoustředěná činnost vyvolává ospalost – a přitom zároveň znesnadňuje usínání na konci dne.
*Dochází k zaměňování slušnosti za lásku.
*Naše společnost je řízena manažerskou byrokracií, profesionálními politiky; motivace lidí je určována masovou sugescí, jejich cílem je vyrobit více a spotřebovat více a tyto cíle jsou účelem samy pro sebe. Všechna činnost je podřízena ekonomickým cílům, z prostředků se stal účel; člověk je automat – dobře živený, dobře šacený, ale bez hlubokého, všepronikajícího zájmu o to, co je jeho specificky lidskou kvalitou a funkcí. Má-li člověk umět milovat, musí si sám sebe navýsost cenit.
”
”